Historie (a současnost) Mouřence

Kostel sv. Mořice na Mouřenci nad Annínem je druhým nejstarším kostelem v jihozápadních Čechách (starší je jen kostel v Albrechticích 1179). Historie Mouřence sahá do doby, kdy se na Šumavě těžilo zlato, procházely tudy významné obchodní cesty a do regionu přicházeli první křesťané. Vznik chrámu souvisí s kolonizačním působením klášterů Windberg, Rinchnach nebo Břevnov, ale zejména benediktinského kláštera v německém Niederalteichu. Kostel sv. Mořice bývá spojován se sv. Vintířem. Byl to benediktin /působil v Niederalteichu/, který na sklonku života žil coby poustevník na Dobré Vodě u Hartmanic, kde také 1045 zemřel a je pohřben v Praze na Břevnově. Pokud nedal podnět ke stavbě chrámu samotný Vintíř, byli to zřejmě jeho žáci a následovníci. Současný kostel na Mouřenci pochází z období kolem roku 1220. Jedná se původně o pozdně románskou stavbu, která byla v průběhu dalších staletí goticky a barokně upravena. Po odsunu původního německého obyvatelstva v roce 1946 a po nástupu komunistického režimu v Českolsovensku přišla devastace kostela. Je třeba přiznat, že to byli Češi, kteří památku ničili. Uprostřed kostela bylo ohniště, na které vandalové přikládali kusy oltářů a lavic, lidské kosti a lebky byly poházené v křoví a lesích po celém okolí. Záchrana přišla v letech 1991-93, kdy byl kostel díky finanční sbírce rodáků opraven (vytvořili podpůrný spolek Förderkreis zur Erhaltung von St. Maurenzen, e. V., se sídlem v Mnichově, www.maurenzen.de). 26. září 1993 byl Mouřenec znovuvysvěcen. Při rekonstrukci byly náhodně objeveny vzácné gotické fresky ze 14. století s vyobrazením Posledního soudu a Ukřižování. V kostele je stále původní žulová křtitelnice ze 13. století a ve věži bronzový zvon z roku 1329. Na severní straně hřbitova je barokní kostnice z 18. století, kde byly uloženy tisíce lidských ostatků. V roce 2005 zde režisér Jiří Strach natočil část pohádky Anděl Páně. Už dvacet let se tu konají česko-německé bohoslužby. Od podzimu 2011 mohou lidé na Mouřenec chodit i na komentované prohlídky, koncerty, pobožnosti, meditace a další akce.

* Zajímá Vás, proč vznikla na Mouřenci kostnice a odkud pocházejí uložené lidské ostatky?

* Chcete znát pohnutý životní příběh posledního německého faráře P. Franze Andraschka?

* Zajímá Vás historie mouřenecké školy a vyprávění o životě na mouřenecké hoře?

* Chcete slyšet mouřenecké zvony a varhany?

* Toužíte mít pohlednici Mouřence s turistickým razítkem?

Přijďte na prohlídku!

Prohlídky se konají zejména v létě (rozpis v záložce PROHLÍDKY)

Německé WWW stránky Podpůrného spolku sv. Mořice www.maurenzen.de

Zdevastovaný Mouřenec během komunistického režimu, fotka po r. 1985. Autor: Vladimír Černý. Máte další fotky z této doby? Pošlete prosím na: lukas.milota@centrum.cz nebo na adresu: Lukáš Milota, Annín 42, 342 01 Sušice 1. Chystáme výstavu o historii a současnosti Mouřence. Díky! Lukáš

Mouřenecké fresky

Prof. PhDr. Ing. Jan Royt


Nástěnné malby v kostele sv. Mořice na Mouřenci (St. Maurenzen oberhalb Annathal) u Annína, severní stěna: Poslední soud, fresco, kol. 1310; apsida: Ukřižování, fresco – secco, 1360-1370; klenba chóru: symbol evangelisty sv. Marka, fresco – secco, kol. 1510.

Malby byly odkryty a restaurovány v roce 1993 akademickou malířkou a restaurátorkou Miroslavou Houšťovou, v rámci celkové rekonstrukce kostela, která proběhla z iniciativy německých rodáků v letech 1991-1993. Je jim věnována poměrně rozsáhlá literatura.

1.

Severní stěna chrámové lodi je pokryta rozměrnou kompozicí Posledního soudu a christologického cyklu. Dochovány jsou pouze dvě třetiny malby, zbývající část byla poškozena při barokních úpravách lodi. Výjevy jsou řazeny ve třech horizontálních pásech. V spodních dvou pásech (Poslední soud) jsou odděleny pouhou linkou, u mariánského cyklu pak sloupky s patkou a hlavicemi. Malby jsou provedeny výraznou pevnou štětcovou kresbou barvy zemité červeně přímo do mokré omítky. Jiné barevné vrstvy nebyly zjištěny až na lavírování jemným tónem modré barvy v plášti a v křížovém nimbu postavy trůnícího Krista a zemitou červení v pláštích apoštolů .




Poslední soud je komponován na osu původního raně gotického portálu, takže věřící při vstupu do chrámu spatřoval trůnícího slitovného Spasitele ukazujícího své rány, tedy nikoliv přísného soudce. Nad jeho hlavou andělé vystupující ze stylizovaných mraků, přinášejí Arma Christi. Po Kristově pravici klečí Panna Maria, po pravici sv. Jan Křtitel, jde tedy o tzv.Deesis. Za posledním z proroků stojí šestice apoštolů, mezi nimiž lze rozeznat druhého v řadě sv. Jana Evangelistu. Následuje pole s fragmentárně dochovanou a nečitelnou scénou. Předpokládám, že by mohlo jít o zápas o duši (Ars moriendi). Ve středu dalšího pole stojí archanděl Michael - važic duší (tzv. Psychostasis).




V pravici drží váhy a na levici ukazuje k postavě Panny Marie, oblečené do šatu a pláště. V levici drží hůlku, kterou klade na misku vah s vykoupenou duší. Na druhé straně ďábel, zavěšený na protilehlou misku vah, se marně snaží ji převážit. Motiv Panny Marie s hůlkou můžeme interpretovat jako poukaz na váhu přímluv Panny Marie za duše v očistci a při Posledním soudu a tedy i Církev, se kterou je Bohorodička symbolicky ztotožňována. Jde o vzácný motiv, který nacházíme například na nástěnné malbě v kostele sv. Tomáše v Pretzienu u Magdeburgu (kol. 1220), v kostele sv. Michaela ve Vídni (kol. 1350). Na uvedených analogiích se snaží Panna Maria převážit misku rukou. Na vídeňské malbě je ještě přítomen malý Kristus. Zajímavou variantu nalezneme na nástěnné malbě z poloviny 14. století v anglickém venkovském kostele v Slaptonu, Panna Maria přikládá na misku vah růženec. Ikonograficky pozoruhodný je námět posledního pole. Zobrazeno je zde Setkání třech živých a třech mrtvých.




Je inspirováno francouzskou legendou Le dict des trois morts et des trois vifs (Rencontre des trois vifs et des trois mortes), která má kořeny v byzantském a islámském prostředí, byla formulována v druhé polovině 13. stoleti básníky Baudouinem de Condé a Nicolasem de Margival. Podle ní při lovu tří králové zabloudili na hřbitov a setkali se zde se třemi umrlci. Králové i zemřelí drží obvykle nápisové pásky, v nichž byl latinský či německý text: „Quod fuimus, estis. Quo sumus eritis“ (Was ihr seid. Das waren wir. Was mir sind, das werdet ihr, “ což v českém překladu zní: “Co jste vy, byli jsme my. Co my jsme, vy budete.“ V Itálii mívá námět epičtější charakter, jak víme z nástěnné malby Triumf smrti na Camposanto v Pise za jejíž autory jsou považováni Francescovi Trainimu či Buonamico Buffalmacco. Vznikla kolem roku 1348 pravděpodobně v souvislosti s velkým morem v roce 1348. Ve Francii nestarší výtvarná zobrazení nacházíme kolem poloviny 13. století (Mont St.-Michel v Normandii, katedrála Notre –Dame –des-Doms). V Čechách se vedle Mouřence námět objevuje na nástěnné malbě v karneru v Broumově (kol. 1320) a na nástěnné malbě v dominikánském kostele v Českých Budějovicích (kol. 1400).

Ve scéně Posledního soudu, po pravé ruce Krista a Panny Marie, předpokládáme další šestici apoštolů v čele se sv. Petrem a náměty související s vykoupením.

V druhém pasu vidíme v prvním poli dvě polopostavy světic s korunami na hlavách. První, zřejmě mučednice, drží v rukách palmu, druhá, patrně vyznavačka drží knihu. Doprovází je dvojice andělů vystupující z mraků a troubící na pozouny. V druhém poli je pětice polopostav, představující svaté rytíře. Střídají se pravidelně rytíři s kuklou na hlavě a prostovlasí. Každá z polopostav drží v pravici palmu a kopí, v levici nebo vedle ní štít. Tato hierarchie svatých rytířů, kterou známe také z kaple sv. Kříže na Karlštejně, byla zvolena záměrně, a to vzhledem k zasvěcení kostela sv. Mořici, který do této hierarchie patří.

Obtížně jsou identifikovatelné nástěnné malby ve třetím pásmu, kde byl malíř omezen dvěma románskými okenními otvory, jejich špalety jsou zdobeny dekorativní malbou. Malba zcela vlevo zřejmě představovala Narození Krista, protože můžeme identifikovat poměrně spolehlivě druhou scénu, což je Zvěstování pastýřům, v logické návaznosti by pak na třetí scéně, na níž vidíme pouze dvojici žen, byl námět Obřezání či Obětování Krista a na poslední částečně dochované scéně Klanění tří králů. Cyklus se patrně počínal námětem Zvěstováním Panně Marii. První příchod Krista na tento svět byl tak velmi případně konfrontován s jeho druhým příchodem při Posledním soudu, což se objevuje pak v kapli sv. Kříže na Karlštejně..

Malba má vynikající výtvarné kvality. Hlásí se k lineárnímu stylu, který dominoval v té době malířské produkci v západní Evropě (viz typologické rukopisy tylu Bibli pauperum, Spekulum humanae salvationis. či Concordantia caritatis). Brilantní line zcela ovládá postavy, barva zde hraje minimální roli. Nejdůležitější je stylová vůle umělce podřizující vše výtvarnému účinku linie. Annínský Poslední soud a mariánský cyklus vychází ze stejných slohových principů jako nástěnné malby v Janovicích nad Úhlavou (viz postava Krista Soudce), starší vrstva maleb v ambitu johanitské komendy ve Strakonicích (Madona Ochranitelka, apoštolové v bývalé kapitulní síni), ilustrace v Pasionálu abatyše Kunhuty (1313-21), ryté kresby na náhrobku Gutty II. (1297) či abatyše Kunhuty (1321). Vedle vazeb historických existují i vazby výtvarné k oblasti Podunají. Snad nejbližší analogie nacházíme na nástěnných malbách v Göttweigerhofkapelle ve Steinu (1305-1310), na nástěnné malbě s Posledním soudem ve farním kostele v Kronstorfu u Lince, na kterou upozornil v souvislosti s mouřeneckým Posledním soudem Gerhard Schmidt, na nástěnné malbě ve Frauenturm-Kapelle v Ennsu (1320-1360) a v neposlední řadě v rukopisech z kláštera St. Florian, zejména pak ilustrace s námětem Průvod s Mandragorou v rukopise Honoria Augustodunensis Expositio in Cantica Canticorum (fol.30r, 1301) St. Florian, Stiftsbibliothek).

Nástěnná malba s Posledním soudem v kostele sv. Mořice v Anníně patří jak z výtvarného tak i ikonografického hlediska k nejvýznamnějším malířským památkám první čtvrtiny 14. století ve střední Evropě. Hlavní roli zde hrály historické vazby k rakouskému Podunají, které podnítily umělecký transfer z této oblasti.

2.

Neméně výtvarně i ikonograficky zajímavá je nástěnná malba s Ukřižováním v konše apsidy. Námět s Ukřižováním zde má liturgický význam, neboť byla v bezprostředním kontaktu s oltářem, na němž kněz konal mešní oběť, jež je opakováním Kristovy oběti na kříži. Malíř s velkou výtvarnou invencí a citem pro iluzi zakomponoval do zakřivené plochy konchy velkolepou scénu s více figurálním trojkřížovým Ukřižováním.




Celé kompozici dominuje monumentální postava Krista ukřižovaného na větvovém kříži (Astkreuz) s prohnutými rameny, což poukazuje na souvislost kříže a starozákonního stromu života či poznání. Nohy a ruce mu přibíjí hřeby na kříž maličké postavy – personifikace Ctností. Zvláštností je ovšem to, že to nejsou ženské postavy, jak je obvyklé, ale mužské. Čtvrtá postavička přidržuje Longinovo kopí. Motiv Ctností v různé kombinaci (Poslušnost-Oboedientia, Milosrdenství – Misericordia, Pokora – Humilitas či Moudrost - Sapientia, Spravedlnost – Iustitia, Víra – Fides, Naděje – Spes, Pokoj – Pax, Pravda – Veritas, Vytrvalost – Perserverantia, Láska – Caritas) přibíjejících Krista na kříž se objevuje od 13. století, nejčastěji v knižní malbě (např. miniatura v lekcionáři z kláštera sv. Kříže v Řezně, 1270-1276). Námět ctností přibíjejících Krista na kříž se opírá o biblické texty (Ž 85, 11-12; Iz 4,1), texty církevních Otců (sv. Jeroným a sv. Augustin), církevních autorů (Hrabanus Mauru: De laudibus Sanctae Crucis, Bernard z Clairvaux: Sermones de tempore) a o Zjevení sv. Mechtildy z Magdeburku. Základní myšlenkou takovéto alegorie je to, že Kristus byl Ukřižován pro své ctnosti. Další čtyři malé postavičky s židovskými klobouky na hlavách zvedají buď kříž nebo spíše roztahují údy Krista na kříži, aby zvýšili jeho utrpení. Oporu pro tuto druhou variantu nacházíme v Rozmluvě Panny Marie a sv. Anselma o umučení Páně (Dialogus beatae Mariae et Anselm de passione Domini):“...Nayprwe ruczye przybychu a potom nohy probychu. Tu sye ladny zywot zkazy; roztahugycze gyey provazy; Tu sye rany otworzychu, krew swatu z sebe wylychu.“. Krev z Kristova boku prýští do kalicha, který nikdo nepřidržuje (obvykle ho drží anděl). Jde zde o zjevný poukaz na eucharistii i na mešní oběť, kterou kněz koná při bohoslužbě na oltáři pod malbou.




Po pravici Kristově, blíže kříži stojí postava Longina probodávající kopím bok Kristův a za ním přidržována jednou z Marií se hroutí pod křížem a za nim je ještě postava s židovským kloboukem na hlavě. Na rozdíl od řady dalších Ukřižování sv. Jan Evangelista nepodpírá Pannu Marii, kterou mu svěřil Kristus do ochrany, ale odvrací od Krista, intenzivně prožívajíc jeho muka na kříži. Kompars po Kristově pravici uzavírá postava dobrého lotra na kříži. Po Kristově levici vidíme setníka, jenž prudkým gestem ruky poukazuje na Krista jako na Syna Božího (Mt 27,51). Za ním je zobrazena skupina vojáků se zbraněmi v rukách a „špatný“ lotr. Nad rameny kříže je vyobrazeno slunce a měsíc a v pásu pod Ukřižováním devět mužských (proroci) a ženských polopostav (sibyli) s nápisovými páskami a postava klečícího kněze, patrně objednavatele malby. Zvláštní pozornost zaslouží barevná komponenta malby. Ošacení postav bylo bohatě kolorováno, tvar byl vytvářen barevnou modelací. Zvláště jsou různobarevnými tóny dekorovány svatozáře, což mělo vytvořit iluzi nákladných pastiglií, obvyklých právě v Itálii. Malíř, který malbu provedl byl velmi dobře obeznámený se severoitalským malířstvím 50. a 60. let 14. století, jak na to ukazuje typ vícekomparsového Ukřižování, barevnost malby a některé detaily (např, zalomení chodidel Ukřižovaného). Poučení čerpal umělec ze sochy Ukřižovaného z ruky Giovanni Pisana (kol. 1300) a z desek s Ukřižováním od Vitale da Bologna a Antonia Veneziana (30. – 50. léta 14. století) či zprostředkovaně z rakouských památek italizujícího směru (např. Ukřižování ze zadní strany tzv. Verdunského oltáře v Klosterneuburgu, kol. 1330, dnes v Stiftsmuseum v Klosterneuburgu; Ukřižování na kánonovém listu v Misálu ze St. Pölten, kol. 1360). V Čechách blízké paralely k postavě Ukřižovaného nacházíme na nástěnné malbě s Ukřižováním v Dolním Bukovsku také u italsky ovlivněné dřevěné skulptury (Krucifix v klášteře karmelitek na Hradčanech, kol. 1350; Krucifix z dominikánského kláštera v Ústí nad Labem, 1360 - 1370).

Na podkladě uvedených analogií můžeme mouřenecké Ukřižování datovat do let 1350 - 1360. S velkou pravděpodobností ho objednal muž zobrazený na malbě, snad duchovní, jenž pocházel z kláštera v Niederaltaichu či z jiného z podunajských klášterů. Stejně jako v případě malby s námětem Posledního soudu zdůrazňuji i u malby s ukřižováním její mimořádnou výtvarnou kvalitu a v Čechách té doby se nevyskytující ikonografické invence.

3.

Nejmladší nástěnná malba zdobí síťovou pozdně gotickou klenbu. Zobrazeny zde byly kolem roku 1510 symboly čtyř evangelistů s nápisovými páskami, z nichž odkryt byl pouze symbol evangelisty Marka. V té době byly do kostela objednány dodnes dochované sochy Madony (Assumpty) a sv. Mořice (obě v Muzeu Šumavy v Kašperských Horách)

Prof. PhDr. Ing. Jan Royt