*1) Dobové pozadí a církev za dob sv. Mořice / Historischer Hintergrund und die Kirche zu Zeiten des Hl. Mauritius

Sv. Mořic, sv. Exusperius, sv. Kandidus a druhové z Thébské legie

Sv. Mořic je postavou na rozhraní legendy a historické skutečnosti.  Je patronem vojáků, obchodníků, zbrojířů, barvířů a tkalců a také Burgundska, Savojska, Piemontu a Burgundska a je ochráncem proti nemocem uší a posedlosti. Jeho znaky – atributy jsou vzhled vojáka, římského legionáře (krátká tunika ke kolenům, přilbice, plášť), červený křížek a kopí, někdy bílý kůň. Kult sv. Mořice a mučedníků Thébské legie potvrdil papež roku 962.
Patří k mnoha prvomučedníkům – římským vojákům, které si dodnes připomínáme. Krom Mořice mezi ně patří třeba sv. Šebestián, sv. Florián, sv. Jiří, sv. Nabor a Felix, mučedníci z Kapadokie a další.
Jeho svátek si připomínáme 22. září, kdy byl pravděpodobně roku 302 zabit i se všemi svými druhy. Sv. Mořic pocházel pravděpodobně z horního Egypta z egyptských Théb, které dnes známe jako Karnak. I proto je mnohdy zpodobňován jako černoch. Z mužů z horního Egypta pocházela také celá legie, které velel, nazývaná Thébská legie a jeho spoluvelitelé Exsuperius a Kandidus.  Legie byla složena s věřících křesťanů a jejich velitelé jim byli příkladem křesťanských ctností a statečnosti. Neznáme přesný počet mužů, který v legii byl, ale zlatá legenda mluví o 6666 mužích. Zajímavé je, že archeologické vykopávky, které proběhly v letech 1944 – 1949, skutečně potvrdily nález asi 6000 pobitých mužů.
Mučednická smrt Thébské legie spadá do období společné vlády římských císařů Diokleciána na východě se sídlem v Nikomédii a Maximiana na západě se sídlem v Miláně a posléze v Raveně. Ti spolu vládli do roku 305, což je základem zpochybnění legendy o sv. Mořicovi, neboť za vlády Maximiana se hromadná decimace křesťanů neprováděla a ani o něm samém není známo, že by se nějak výrazně na pronásledování křesťanů podílel. O to překvapivější byly výše uvedené archeologické nálezy.   
Maximian se v letech 286 – 302 vypravil do jižní Galie, kde chtěl potlačit vzpouru Bagaudů. Mořicova legie se podle příkazu měla připojit k jeho armádě někde u Ženevského jezera. Maximian překročil Alpy a utábořil se pod horou sv. Bernarda v údolí Rhony u Oktodura. Podle legendy zde konal slavnosti s obětováním římským bohům, kteří měli armádě zajistit vítězství. Vojáci pak měli přísahat, že budou věrně bojovat proti Bagaudům a zároveň pronásledovat křesťany, kteří byly pokládáni za nepřátele státu.
Thébská legie v čele s Mořicem se o této přísaze dozvěděla a rozhodla se přísaze vyhnout tím, že mine ležení císaře Maximiana a projde mimo přímo k Ženevskému jezeru. Tato les jim však nevyšla a císař po nich vyžadoval splnění rozkazu. V této situaci mu sv. Mořic odpověděl, že legie bude věrně a statečně bojovat proti nepřátelům, ale nemůže obětovat modlám ani pronásledovat křesťanské souvěrce. To samozřejmě císaře rozlítilo a dal pobít každého desátého muže Thébské legie. Ale ani tato krutost křesťanské vojáky nezlomila. Nadto je zvláště Mořic a Kandidus podporovali a povzbuzovali k přijetí mučednické koruny a k věrnému a statečnému následování.
Poté, co císaři vzkázali, že se mu zavázali sloužit tělem a krví, ale duší a srdcem, že náleží Bohu a že ho tedy mohou následovat jen v příkazech, které se nepříčí Boží vůli, vydal císař příkaz ke zmasakrování celé legie. S celým vojskem ji obklíčil a všechny vojáky pobil. K masakru došlo u tehdejšího Agauna, dnešního St. Maurice (přejmenován již v r. 1003)v kantonu Walis (Valais), ve Švýcarsku.
Již v roce 445 celou historii zaznamenal sv. Eucherius z Lyonu, což věrohodnost legendy značně posiluje.
Na místě, kde došlo k pobití Thébské legie, byl již v 6. Století postaven klášter, který se od 12. století (1128) řídí augustiniánskou řeholí a který na místě stojí a funguje dodnes. Tento klášter je exemptní, není podřízen žádnému biskupství a jeho opat má titul Betlémského biskupa (od r. 1840).

Ostatky sv. Mořice opatrují v opatství sv. Mauritia ve Valais, v Trevíru, Turíně a Briegu. Do Prahy přinesl jeho kost a meč král Vladislav I. v r. 1158. Ve svatovítském pokladu jsou i další ostatky mučedníků Thébské legie.
Světec byl velmi oblíben v severní Itálii a Porýní, kde jsou mu nejen zasvěceny kostely, ale je i ve znaku některých měst. Také v Německu, hlavně jižním, je mu projevována velká úcta. V České republice mu jsou mu mimo jiné zasvěceny chrámy v Olomouci a v Kroměříži.

Příběh o sv. Mořici je třeba nahlížet na pozadí tehdejší doby. Postavení křesťanů v římské říši bylo obtížné a byli vystaveni četnému pronásledování. I tady je ale třeba rozlišovat různá období. V počátcích, až do prvního velkého pronásledování Neronova byli křesťané tolerováni v rámci židovského náboženství jako sekta či ignorováni. V 6. desetiletí svalil Nero na křesťany vinu za požár Říma a bez jakéhokoliv právního podkladu začal křesťany pronásledovat a exmplárně a teatrálně popravovat. V té době zemřel i sv. Pavel a Petr. Pronásledování však bylo omezeno na území Říma, stigmatizovalo však křesťany „nenávistí k lidskému pokolení“.
V období roku 100 – 250 bylo křesťanství považováno za nedovolené náboženství – religio illicita, nepřátelské lidu a státu.  Křesťané byli pronásledováni podle zvykového práva. Křesťanství bylo zločinem samo o sobě a obžalovaným nebylo třeba dokazovat žádné další zločiny. Pouze na anonymní udání nebyl brán zřetel.  V té době docházelo k četným, regionálně omezeným pronásledováním křesťanů, jejichž iniciátory byla zfanatizovaná luza.  V té době přišli o život třeba Ignác Antiochijský, Polykarp ze Symrny. V letech 193 – 211 to byl Septimus Severus, který r. 202 zakázal přestup ke křesťanství pod trestem smrti. Tím započalo zuřivé pronásledování křesťanů hlavně v severní Africe. Z té doby si připomínáme mučednice Perpetuu a Felicitu.
V polovině třetího století způsobily vojenské neúspěchy, ohrožení hranic, hladomor a z toho plynoucí oživení římského nacionalismu a kultu římských bohů, vzplanutí nové vlny lidové nenávisti. Ta byla následována institucionalizaci, neboť císař Decius, který se domníval, že křesťané odmítáním státního kultu ohrožují náboženské základy říše, poprvé v historii vydal státní zákony, jež měly vést k vyhubení křesťanství. Byly zřízeny zvláštní komise, které dohlížely na obětování státní bohům a vydávaly o tom potvrzení. Tak byli křesťané nutně odhaleni a vydáváni na smrt. V této době mnoho křesťanů projevilo slabost a, buď bohům přímo obětovalo, nebo si alespoň podplácením zachránilo život. To vedlo i rozkolu v křesťanských obcích a vedlo to dokonce až k rozkolu v římské církvi, kdy papež Kornelius hlásal mírnost a odpuštění odpadlíkům, zatímco Novacián, který se odvolával na přísný ideál svatosti a přísnosti se dal vysvětit na protibiskupa a založil vzdorocírkev. Jeho stoupenci se nazývali čistí, řesky katharoi, z čehož pochází slovo „kacíř“. Po přechodném zmírnění po smrti Deciově vzplálo nové pronásledování za Valeriána. Tentokrát zaměřené hlavně na klérus.  Trestem za tvrdošíjné odmítání obětovat státním bohům byla bez milosti smrt. Křesťanské kostely a hřbitovy byly konfiskovány a krev tekla proudem. Jednalo se o jedno z nejhorších pronásledování v dějinách. V té době zemřel sv. Cyprián, papež Sixtus II., sv. Vavřinec a další.  Počet odpadů mezi křesťany byl však tentokrát mnohem menší. Křesťanská církev poskytovala obraz jednolité vnitřní síly jako nikdy předtím. Po přechodném uvolnění za Valeriánova syna Galliena a v prvních letech vlády císaře Diokleciána přichází těsně před koncem jeho vlády nejkrutější pronásledování.  Dioklecián vydal r. 303 edikt, kterým nařizoval rozbořit všechny kostely, spálit posvátné knihy a zakázal veškerá bohoslužebná shromáždění. Dalším ediktem nařídil pronásledování a popravy kleriků v celé říši. Přísně vyžadoval veřejné obětování římským bohům a nemilosrdně smrtí trestal všechny, kdož odmítli. Jeho jednoznačným cílem bylo vyhubení křesťanství. Na západě se situace po jeho smrti uklidňovala, na východě však kruté pronásledování pokračovalo až do roku 311, kdy skončilo Galeriovým tolerančním ediktem: „nechť jsou od nynějška křesťany“.
Posléze za císaře Konstantina, který ve vítězné bitvě nad Maxentiemv r. 312 spatřil na nebi kříž, došlo nejen k tolerování křesťanství, ale ediktem, respektive restriktem, milánským v r. 313 mu byla přiznána plná rovnoprávnost v celé říši.

Prameny: Die Geschichte des Christentums, Verlag Herder Freiburg im Breisgau, 1996/2005

www.catholica.cz

St. Mauritius, St. Exuperius, St. Candidus und die Gefährten der Thebaischen Legion

St. Mauritius ist ein Heiliger, der an der Grenze zwischen Legende und historische Realität steht. Er ist der Schutzheilige der Soldaten, Händler, Waffenschmiede, Färber und Weber. Daneben haben Burgund, Savoy und Piemont ihn als Schirmherren angenommen.  Auch wurde er oft  geehrt als Beschützer vor Ohrkrankheiten und Besessenheit. Er wird dargestellt als Soldat, römischer Legionär mit kurzer Tunika bis an die Knie, Helm und Mantel. Er ist oft zu sehen mit einem roten Kreuz und Lanze, manchmal auf einem weißen Pferd. Der Kult des hl. Mauritius wurde im Jahre 962 vom Papst Johannes XII. kirchlich bestätigt.

St. Mauritius und seine Gefährten werden bis zum heutigen Tage in der Gruppe der ersten Märtyrer aus dem römischen Heer verehrt. In dieser Kategorie finden wir auch St. Sebastian, St. Florian, St. Georg, St. Nabor und St. Felix, die Märtyrer aus Kappadokien usw. Der Festtag wird am 22 September begangen. Das ist wahrscheinlich der Tag, an dem er mit seinen Gefährten im Jahre 302 getötet wrude.  St. Mauritius stammt wahrscheinlich aus der Gegend Oberägyptens wo sich die Stadt Theben befindet. Diese Stadt kennen wir heute als Karnak. Das ist auch der Grund, warum er so oft mit schwarzer Haut dargestellt wird. Die ganze thebaische Legion war zusammengestellt aus Männern Oberägyptens, meistens Christen. St. Mauritius, wie auch Exuperius und Candidus waren Kommandanten dieser Legion und werden wegen ihrer vorbildhaften christlichen Tugenden und Tapferkeit gepriesen. Wie groß die Legion wirklich war, wissen wir nicht, aber die goldene Legende spricht über 6666 Soldaten. Es ist dann auch sehr interessant, dass archäologische Ausgrabungen in der Gegend von St. Maurice im Schweizer Kanton Valais, die in den Jahren 1944 und 1949 stattfanden, tatsächlich über 6000 Erschlagenen gefunden haben.

Der Märtyrertod der thebaischen Legion ereignet sich in der Zeit, als Kaiser Diokletian im Osten regierte mit Sitz in Nikodem und gleichzeitig Kaiser Maximian im Westen regierte mit Sitz in Mailand, später in Ravenna. Ihre gemeinsame Regierungszeit endete im Jahre 305. Das ist auch der Grund, weswegen die Legende des hl. Mauritius Zweifel erweckt, denn es gibt keine Beweise, dass unter Kaiser Maximian eine großflächige Dezimierung der Christen stattgefunden hätte. Es ist auch nicht bekannt, dass Kaiser Maximian selbst Antipathien gegen Christen hatte und selber an der Verfolgung teilgenommen hätte. Umso größer die Überraschung, als man die oben genannte archäologische Ausgrabungen fand.

Was historisch belegt ist, ist das, dass Kaiser Maximian in den Jahren 286 – 302 eine militärische Expedition nach Gallien organisierte, wo er den Aufstand der Bagauden unterdrücken wollte. Die Legion des hl. Mauritius wurde befohlen sich in der Gegend vom Genever Mehr zu dem großen Aufmarsch anzuschließen. Kaiser Maximian überquerte die Alpen und lagerte sich unter dem Berg des St. Bernard im Rhone-Tal bei Oktodura. Die Legende erzählt dass sich an dieser Stelle das Große Opferfest römischer Götter gefeiert wurde. Die Götter sollten dem Heer zum Siege helfen. Die Soldaten sollten während der Feier schwören, das Sie dem Kaiser getreu gegen die Bagauden kämpfen werden und auch wenn nötig Christen verfolgen werden, denn sie wurden als Staatsfeinde bezeichnet.

Als die thebanische Legion unter der Führung von St. Mauritius von diesem Befehl hörte, so lautet  die Legende, entschloss sie sich, sich dem zu entziehen und das kaiserliche Heerlager zu meiden. Diese List gelang ihnen nicht, und der Kaiser ordnete die Erfüllung seines Befehls an. In dieser Situation soll St. Mauritius dem Kaiser geantwortet haben, seine Legionäre werden dem Kaiser getreu sein und tapfer gegen seine Feinde kämpfen, würden jedoch nicht den Götzen opfern und christliche Brüder verfolgen. Der Kaiser war wütend und lies jeden zehnten Mann der thebaischen Legion umbringen. Auch diese Todesstrafe brach die Überzeugung von St. Mauritius und seiner Gefährten nicht. Es sollen gerade Mauritius und Candidus gewesen sein, die ihre Soldaten aufforderten, die Märtyrerkrone zu wählen, um so Christus getreu und tapfer nachzufolgen. So geschah es, dass sie dem Kaiser wiederholten, ihm nur mit Leib und Blut zu dienen, ihre Seele und Herz jedoch Gott dem Herrn gehörte: sie könnten nur die kaiserliche Befehle ausführen, die gemäß Gottes Willen sind. Hierauf ließ der Kaiser die ganze Legion einkreisen und alle Soldaten töten. Dieses ereignete sich in der Nähe von Agauna, das seit dem Jahre 1003 den Namen St. Maurice trägt und sich im Schweizer Kanton Valais befindet.

Schon im Jahre 445 finden wir diese Geschichte aufgeschrieben von St. Eucherius aus Lyon, was die Legende glaubwürdiger macht. An der angeblichen Stelle, wo es zur Abschlachtung der thebaischen Legion kam, wurde schon im 6 Jahrhundert ein Kloster gebaut, das seit dem 12. Jahrhundert (1128) nach der augustinischen Ordensregel lebt und bis zum heutigen Tage existiert. Es ist ein selbständiges Kloster, das keinem Bistum angehört. Seit dem Jahre 1840 trägt der Abt dieses Klosters den Titel Bischof von Betlehem.

Die Reliquien des hl. Mauritius befinden sich in der Abtei St. Maurice im Schweizer Kanton Valais. Daneben auch in Trier, im italienischen Turin und im Schweizer Brig. Im Jahre 1158 wurden vom böhmischen König Vladislav ein Knochen und das Schwert des hl. Mauritius nach Prag gebracht. In der Schatzkammer des St.-Veits-Doms in der Prager Burg befinden sich auch noch Reliquien anderer Legionäre der thebaischen Legion.

Unser Heiliger war sehr beliebt in Norditalien, in Süddeutschland und vor allem im Rheinland, wo man viele Kirchen findet, die seinen Namen tragen, und auch einige Städte, die ihn in ihrem Wappen haben. In der Tschechischen Republik gibt es Kirchen mit dem Namen St. Mauritius in Olmütz  und Kremsier.

Wir müssen die Geschichte von St. Mauritius im Kontext seiner Zeit platzieren. Die Position der Christen im Römischen Reich war noch immer kompliziert und sie wurden oft verfolgt. Auch was die Christenverfolgung angeht, muss man den geschichtlichen Kontext betrachten. In den frühen Tagen des Christentums bis zur ersten weitverbreiteten Christenverfolgung unter Kaiser Nero, wurden die Christen mehr oder weniger toleriert als eine jüdische religiöse Sekte oder gar ignoriert. Im sechsten Jahrzehnt nach Christus hielt Kaiser Nero die Christen von Rom verantwortlich für den großen Stadtbrand, und die Christen wurden ohne Rechtsgrund verfolgt und zum Exempel hingerichtet. In dieser Zeit starben wahrscheinlich auch die hl. Petrus und Paulus den Märtyrertod. Obwohl diese Verfolgung begrenzt war auf das Gebiet der Stadt Rom, wurden im ganzen römischen Reich Christen als „Hasser der Menschheit“ stigmatisiert.  In der Periode zwischen 100 und 250 wurde das Christentum als „religio illicita“ - illegale Religion bezeichnet, und war damit Staatsfeind und Volksfeind geworden. Die Christenverfolgung fand meistens statt nach Gewohnheitsrecht. Christentum wurde an sich als verbrecherisch betrachtet und für die Verurteilung der Angeklagten brauchte man keine weiteren Beweise als ihre Zugehörigkeit zu dieser Religion. Nur anonyme Anzeigen wurden nicht in Behandlung genommen.  In dieser Zeit fanden regional begrenzte Verfolgungen von Christen statt, die oft von fanatischem Gesindel initiiert wurden. In dieser Zeit kamen zum Beispiel St. Ignatius von Antiochien und St. Polykarp von Smyrna ums Leben. In den Jahren 193 - 211 war es Kaiser Septimus Severus, der Konversionen zum Christentum unter der Todesstrafe verbat. Damit fanden massive Christenverfolgungen statt, vor allem in Nordafrika. Aus dieser Periode stammen die Märtyrer St. Perpetua und Felicitas.

In der zweiten Hälfte des dritten Jahrhunderts entstand eine neue Welle von Volkshass gegen die Christen. Den Grund dafür können wir vielleicht finden in den militärischen Misserfolgen des kaiserlichen Heeres, seriöse Bedrohungen an der Reichsgrenze, Hunger und damit zusammenhangenden Aufschwung vom römischen Nationalismus und Aufleben des Götzenkultes. Dies führte unter Kaiser Decius zur Institutionalisierung der Christenverfolgung. Decius glaubte, dass die Ablehnung des Götzenkultes das religiöse Fundament des Reiches bedrohte. Er war der erste Kaiser, der Staatsgesetze erließ, die zu Auslöschung des Christentums führen sollten. Dazu entstanden spezielle Kommissionen, die kontrollierten, dass jeder den Staatsgötzen opferte und die dann Opferbestätigungen austeilte. So wurden viele Christen entdeckt und hingerichtet. Viele andere Christen waren nicht so tapfer und retten ihr Leben in dem sie den Götzen opferten oder Beamte bestachen. Diese Praxis führte später zu einer Spaltung in der Kirche. Der Priester Novatianus appellierte an das kompromisslose Ideal der Heiligkeit. Papst Kornelius dagegen predigte Sanftmut und Vergebung gegenüber den Renegaten.  Der Streit mündete aus zur Spaltung Seiten Novatianus, der sich selbst zum Bischof weihte und eine Gegenkirche errichtete. Seine Folger nannten sich „katharoi“ – die Sauberen. Aus diesem Wort ist später das Wort Ketzer entstanden.

Nach dem Tode Kaisers Decius nahmen die Christenverfolgungen in der Intensität ab, bis Kaiser Valerianus an die Macht kam. Dieses Mal richteten die Verfolgungen sich vor allem auf christliche Priester. Die gnadenlose Strafe für Opferverweigerung war der Tod. Christliche Kirchen und Friedhöfe wurden konfisziert. Es handelte sich um die blutigsten Christenverfolgungen in der Geschichte der Antike. In dieser Zeit fanden St. Cyprianus, Papst Sixtus II., St. Laurentius und viele andere den Tod. Dieses Mal gab es bedeutend weniger pragmatische Christen. Es zeigt ein Bild der Kirche, die wie nie zuvor aus einer inneren Kraft und Einheit handelte. Nach dem Tode von Valerianus wird es die letzten großen Christenverfolgungen unter Kaiser Diokletian geben. Aus dem Jahre 303 stammt ein kaiserliches Edikt, in dem befohlen wurde, alle Kirchen zu zerstören, alle heiligen Bücher zu verbrennen; auch wurde jede Form von christlichem Gottesdienst verboten. In einem anderen Edikt befahl er, im ganzen Reich christliche Priester zu verfolgen und hinzurichten. Er forderte öffentliche Opfer für die römischen Götzen, und alle, die dies verweigerten, erhielten gnadenlos die Todesstrafe. Das Christentum sollte vernichtet werden. Nach seinem Tod wurde die Situation im Westen des Reiches ruhiger, aber im östlichen Teil des Reiches hörten die Christenverfolgungen nicht auf, bis im Jahre 311 Kaiser Galerius ein Edikt herausgab worin stand: lasset sie ab heute Christen sein.  Nach dem glorreichen erfolgreichen Kampf des Kaisers Konstantin gegen Maxentius, der im Jahre 312 am Himmel ein Kreuz sah, wurden Christen nicht nur toleriert, sondern seit dem Jahre 313 völlige Gleichberechtigung im ganzen Imperium gewährt.

Hauptquellen: Die Geschichte des Christentums, Verlag Herder Freiburg im Breisgau, 1996/2005 und www.catholica.cz