* 5) Smíření/ Versöhnung

P. Tomas van Zavrel: SMÍŘENÍ

Smíření je pro člověka zejména ve velmi nepříjemných situacích obtížný proces. Touha po vnitřním pokoji a harmonii by snad i byla, neboť nikomu není přijemné, když ho nějaká záležitost vnitřně sžírá. Horší je to s odvahou vykročit na cestu smíření, která vždy znamená vykročení na cestu za Bohem. Jádro všech cest ke smíření nalezneme v modlitbě Otče náš: "ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY, JAKO I MY ODPOUŠTÍME NAŠIM VINÍKŮM A NEUVEĎ NÁS V POKUŠENÍ ALE ZBAV NÁS OD ZLÉHO.“

Tato prosba vychází z přikázání lásky, které nám Ježíš zanechal jako největší a nejdůležitější: milovat Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a milovat bližního jako sám sebe.

První krok ke smíření je životní postoj, který je implicitně v této prosbě zahrnut: abych mohl milovat bližního, musím se snažit přijímat sebe takového, jaký jsem. A jaký jsem: nejsem dokonalý, ale jsem křehký tvor, který dělá chyby a nese za ně odpovědnost. Každý normální člověk ví že není dokonalý. Ne každý dokáže podle toho žít, zejména v krizových situacích, kdy naše nedokonalost vyplave navrh v celé své šířce. V konkrétních případech jako bychom přestali přemýšlet a zablokovali se. Nejsme schopni na sobě vidět v dané kauze žádnou chybu; a i kdybychom skutečně nenesli žádnou vinu na tom, co se stalo, zapomínáme, že je mnoho jiných případů, kdy sami selháváme a počítáme se shovívavostí, trpělivostí a odpuštění od svého okolí. Katolík to na začátku každé mše sv. vyjadřuje modlitbou: vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat: je to má vina, má veliká vina. Křesťan žije v této realitě. První krok ke smíření je osobní přiznání a vyznání, že to v životě často nezvládám.

Křesťan má tu výhodu, že žije s vědomím, že tu je Všemohoucí a milosrdný Bůh, který ho na své životné cestě doprovází. To je obrovská úleva: vědět, že na to nejsem sám, že tu je nebeský tatínek, který mě zahrnuje svou přízní a (po)mocí, když se k Němu utíkám. Mnoho věcí v lidském životě nelze vyřešit, nejsme schopni je ovlivnit a tudíž je pak musíme strpět. Ani sami sebe nedokážeme v zásadních ohledech změnit k lepšímu. I to je součástí smíření. Krásně to vyjadřuje modlitba, která je připisována Fridrichu Öttingerovi: Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.

Když už žiji s životním postojem, že jsem jenom člověk, který potřebuje pomoc od Boha aby dokázal překonat sám sebe, neznamená to, že také skutečně toužím po odpuštění. Mohu si být dokonce vědom osobní odpovědnosti za své činny, ale nemusím být schopen přijmout, že jediná cesta k harmonii v mezilidských vztazích je odpuštění. Aby člověk došel ke smíření je potřeba nejdříve (1) odhalit problém v celé své šíři a bolestivé pravdy, (2) přiznat, že to narušuje můj vnitřní pokoj a mezilidské vztahy a (3) že je potřeba uzdravení skrze odpuštění. Když se zasekneme v rovině křivdy, nedojdeme k osvobození z ní a zůstane nad námi stín nevyřešeného vztahu.

Prosba z modlitby Otčenáš je vyjádřena v množném čísle. Chce tím odhalit kolektivní odpovědnost za zlo, které se děje ve světě, byť se často nejedná o kauzální spojitost našeho jednání s danou událostí. Křesťan se nevyznává jen z toho, že hřešil myšlením, slovy i skutky, ale také, že nekonal, co měl nebo mohl konat. Dále se přiznává k tomu, že se mu nedaří žít podle směrnic, které mu dal Ježíš: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec“ (Lk 6,36) a „Milujte se navzájem: ‘jak’ jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy“ (Jan 13,34). „Není možné zachovávat Pánovo přikázání, jedná-li se pouze o vnější napodobování božského vzoru. Jde však o životí, „z hlubin srdce“ pramenící účastí na svatosti, na milosrdenství, na lásce našeho Boha. Pouze Duch, který je naším životem, může způsobit, abychom měli totéž smýšlení, jako měl Kristus Ježíš.“ (KKC 2842)   Smíření se tak stává reálnou veličinou, když si navzájem „odpouštíme“, jako Bůh odpustil v Kristu (srov. Ef 4,32). Vědomí, že sami žijeme z nevyčíslitelného Božího milosrdenství a že se sami mnohdy chováme jako nemilosrdní služebníci z podobenství, by nás mělo probudit a povzbudit k tomu, abychom nastoupili na náročnou cestu smíření. Toto podobenství o nemilosrdném služebníku, „končí těmito slovy: „Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“ Vždyť právě tam, „v hlubině srdce“, se všechno svazuje a rozvazuje. Není v naší moci necítit více urážku a zapomenout na ni; avšak srdce, které se nabídne Duchu svatému, promění ránu v soucit a očistí paměť tím, že přemění urážku na přímluvu.“ (KKC 2843) Modlíme se tedy za sebe, jeden za druhého a také za ty, které nám způsobují zlo a újmy. Nezlořečíme jim, ale prosíme za nás všechny a vyprošujeme Boží požehnání.

Když tedy ve svém životním postoji přijímám sebe jako nedokonalého člověka, který sám žije ze shovívavosti, trpělivosti a pomoci Boží a lidí a touží po odpuštění, pak naše prosba o odpuštění bude vyslyšena jen tehdy, jestliže jsme my napřed odpověděli na jeden požadavek. Naše prosba se obrací do budoucnosti, naše odpověď jí musí předcházet; obě je spojuje jedno slovo: „jako“.“ (KKC 2838) Cesta smíření je cesta, která nás proměňuje k dokonalosti; je to cesta žitého křesťanství, která přináší mnoho plodů. Ježíš od nás žádá: „Buďte dokonalí, ‘jako’ je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mk 5,48). „Křesťanská modlitba jde až k odpuštění nepřátelům. Proměňuje učedníka tím, že ho připodobňuje jeho Mistru. Odpuštění je vyvrcholením křesťanské modlitby; člověk nemůže přijmout dar modlitby, leč že jeho srdce je v souladu s božským soucitem. Odpuštění také svědčí o tom, že láska je v našem světě mocnější než hřích. Mučedníci minulých staletí i současní vydávají toto svědectví o Ježíšovi. Odpuštění je základní podmínkou smíření Božích dětí s jejich Otcem a lidí navzájem.“ (KKC 2844)

Jak již bylo řečeno dříve: ke smíření nedojdeme sami. Na to jsem příliš slabí a zralý křesťan, který pravidelně zpytuje svědomí, si je této věci vědom. Ježíš nám dává směrnice, jak žít v dokonalé svobodě a lásce Božích dětí a přesto podléháme pokušení. Křesťan ví, že v tom není nevině: k pokušení dal svobodný souhlas, a to buď přímo nebo tím, že svou závislost či neřest nepřiznává a nechce ji nechat proměnit. „Prosíme našeho Otce, aby nás do něho „neuváděl“. Přeložit jedním slovem řecký výraz je obtížné: znamená „nepřipustit vstup do“, „nenechat podlehnout pokušení“. „(Jako) je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému: (tak ani) on sám nikoho nepokouší“ (Jak 1,13); naopak chce nás od pokušení osvobodit. Prosíme ho, ať nepřipustí, že bychom se vydali cestou, která vede ke hříchu. Svádíme boj „mezi tělem a Duchem“. Tato prosba naléhavě prosí o Ducha rozlišování a síly.“ (KKC 2846) Pokušení jsou zkoušky víry. Nemají nás vést k hříchu, ale osvědčit naší věrnost a odolnost. Jsou potřeba k růstu vnitřního člověka. Skrze pokušení nám Bůh opakovaně ukazuje jak nás omráčí: zdá se, že to, co nám nabízí, je „dobré, lákavé pro oči a žádoucí“ (Gn 3,6), zatímco opak je skutečností. Skrze tyto zkoušky víry se učíme žít v opravdové svobodě.

Někdy se může zdát, že smíření je nemožné, ale i když je to u člověka nemožné, „u Boha je všechno možné“ (Mk 19,26). Sv. Pavel v listě Římanům praví: „Pán, který smazal hřích a dopustil vaše viny, je schopen chránit vás a střežit proti nástrahám ďábla, který proti vám bojuje, aby vás nepřekvapil nepřítel, který obyčejně zplodí vinu. Kdo se však svěří Bohu, ten se nebojí ďábla. ‘Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?’ (Řím 8,31).“ Jsme to ale my, kteří se rozhodujeme „nevejít v pokušení“ a přijímáme k tomu sílu a odvahu, kterou nám nabízí Pán. To zahrnuje rozhodnutí srdce: „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce … Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6, 21.24). Musíme se rozhodnout jakým směrem chceme jít. Pokud jdeme s Bohem, zkoušky, které na nás přijdou, budou úměrné lidským silám. A Bůh je věrný! On nedopustí, abychom byli zkoušeni víc, než sneseme. Když dopustí zkoušku, dá také prostředky, jak z ní vyjít, a sílu, jak ji snášet. (srov. 1 Kor 10,13).

„Takový boj a takové vítězství jsou však možné jen v modlitbě. Právě modlitbou Ježíš vítězil nad pokušitelem hned od počátku a v posledním boji své smrtelné úzkosti. Kristus nás v této prosbě Otčenáše zapojuje do svého boje a do svého smrtelného zápasu. Ve spojení se svou bdělostí nás naléhavě vyzývá k bdělosti srdce. Bdělost je „ochrana srdce“ a Ježíš prosí Otce, aby nás zachoval v jeho jménu. Duch svatý se snaží tuto bdělost v nás stále probouzet. Tato prosba nabývá svého dramatického významu ve vztahu ke konečnému pokušení našeho pozemského boje; naléhavě prosí o vytrvání až do konce. Poslední prosba Otčenáše je také v Ježíšově modlitbě: „Neprosím, abys je ze světa vzal, ale abys je zachránil od zlého“ (Jan 17,15). Týká se každého z nás osobně, ale jsme to vždycky „my“, kdo se modlíme ve společenství celé církve a za osvobození celé lidské rodiny.“ (KKC 2849, 2850)

Když prosíme, abychom byli osvobozeni od zlého, modlíme se zároveň o to, abychom byli zbaveni všeho přítomného, minulého i budoucího zla a přednášíme Bohu Otci všechnu bídu světa (srov. KKC 2854). Po modlitbě Otče náš kněz při mši sv. připojuje modlitbu za nás všechny: „Vysvoboď nás ode všeho zlého, Bože, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám: Ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.“

P. Tomas van Zavrel: Versöhnung

Versöhnung ist für den Menschen, vor allem in sehr unangenehmen Umständen ein komplizierter Prozess. Der innere Wunsch nach Frieden und Harmonie wäre vielleicht da, denn es ist niemandem bequem, wenn sein Herz verschlungen wird. Schwieriger ist es, Mut zu fassen auf dem Weg der Versöhnung. Der Kern aller Wege zur Versöhnung finden wir in einer Bitte im Vaterunser: "Vergib uns unsere Schuld, wie auch wir vergeben unsern Schuldigern, und führe uns nicht in Versuchung, sondern erlöse uns von dem Bösen.“

Die erwähnte Bitte hängt eng zusammen mit dem Gebot der Liebe, das Jesus uns hinterlassen hat als wichtigste und größte Anweisung: Gott lieben mit ganzem Herzen, mit ganzer Seele und mit allen Gedanken und den Nächsten lieben wie sich selbst. Der erste Schritt zur Versöhnung ist die Lebenshaltung, die wir implizit in der erwähnten Bitte des Vaterunsers finden: meinen Nächsten werde ich nur wirklich lieben können, wenn ich versuche, mich selbst zu akzeptieren, so wie ich bin.  Und wie bin ich? Ich bin nicht perfekt, sondern ein fragiles Wesen, das Fehler macht und Verantwortung für Fehler trägt.

Jeder normale Mensch weiß, dass er nicht perfekt ist. Nicht jedem gelingt es aber, nach diesem Faktum zu leben, vor allem wenn man sich in einer Lebenskrise befindet, in der unsere Unvollkommenheiten in ihrer ganzen Spannweite nach vorne treten. Es scheint, als ob man in konkreten Situationen die Ratio vergisst und sich selbst irgendwie blockiert. Man ist dann nicht mehr im Stande, seine Fehler in der gegebenen Situation zu entdecken; und auch wenn man in jenem Fall wirklich keine Schuld hat, vergisst man, dass es viele andere Situationen gibt, in denen man selbst gescheitert ist und mit Milde, Geduld und Vergebung  der Anderen rechnet. Der Katholik bezeugt dies am Anfang jeder Hl. Messe: „Ich bekenne Gott, dem Allmächtigen, und allen Brüdern und Schwestern, dass ich Gutes unterlassen und Böses getan habe – ich habe gesündigt in Gedanken, Worten und Werken durch meine Schuld, durch meine Schuld, durch meine große Schuld“. Der Christ lebt in dieser Realität. Der erste Schritt zur Versöhnung ist persönliches Bekenntnis und Geständnis meines Unvermögens und meiner Hilflosigkeit.

Der Christ hat den Vorteil, dass er im Bewusstsein eines allmächtigen und barmherzigen Gottes lebt, der ihn auf seinem Lebensweg begleitet. Das ist eine unheimliche Erleichterung: wissen, dass man nicht alleine da steht, dass es immer den himmlischen Vater gibt, der bereit ist, mir zu helfen und beizustehen, wenn ich Ihn herbeirufe. Viele Angelegenheiten können wir in unserem Leben nicht lösen, vieles können wir nicht beeinflussen, sodass wir es dulden und ertragen müssen, ob wir wollen oder nicht. Auch uns selber können wir in unserer Grundstruktur nicht zum Bessern ändern. Auch das gehört zum Wege der Versöhnung und wurde sehr schön in einem Gebet von Fridrich Öttinger aufgezeichnet: Gott, gib mir die Kraft, die Dinge zu ändern, die ich ändern kann, gib mir Geduld, um die Dinge, die ich nicht ändern kann, zu ertragen und gib mir die Weisheit, zwischen beiden zu unterscheiden.

Wenn man sich selbst als einen unvollkommenen Menschen betrachtet, der Gottes Hilfe braucht, um seine eigenen Grenzen zu überschreiten, heißt das noch nicht, das man sich auch wirklich nach Versöhnung sehnt. Es kann sogar so sein, dass man sich seiner Schuld bewusst ist, und auch die Verantwortung für die eigenen Taten ist einem klar; dass impliziert nicht, dass man auch im Stande ist, zu akzeptieren, dass der einzige Weg zur Wiederherstellung der Harmonie zwischenmenschlicher Verhältnisse Vergebung ist. Um Versöhnung zu erreichen ist nötig: erstens, das Problem zu enthüllen in seiner ganzen Breite und schmerzhaften Tiefe; zweitens, zu erkennen, dass es meinen inneren Frieden und meine zwischenmenschliche Verhältnisse zerstört; und drittens, dass Heilung durch Vergebung nötig ist. Wenn wir in der Phase der erlittenen Ungerechtigkeit stecken bleiben, werden wir nie die bewusst oder unbewusst ersehnte Befreiung erreichen können und wir werden in unserem Leben vom Schatten des Ungelösten bedroht.

Die Bitte des Vaterunsers ist im Plural formuliert. Es zeigt damit auf die kollektive Verantwortlichkeit für Böses, das in der Welt geschieht, obwohl es sich oft nicht um eine kausale Verbindung zwischen unserem Tun und dem Ereignis handelt. Ein Christ bekennt nicht nur, dass er Böses getan hat, sondern auch, dass er Gutes unterlassen hat. Auch bekennt er sich dazu, dass es ihm nicht gelingt völlig nach Jesu Richtlinien zu leben, wie „Seid barmherzig, wie euer Vater barmherzig ist" (Lk 6,36). oder „Ein neues Gebot gebe ich euch: Liebt einander! Wie ich euch geliebt habe . . .“ (Joh 13,34). „Es wäre nicht möglich, das Gebot des Herrn zu befolgen, wenn es sich darum handelte, das göttliche Vorbild äußerlich nachzuahmen. Es handelt sich aber um eine lebendige, „aus den Tiefen des Herzens" kommende Teilnahme an der Heiligkeit, an der Barmherzigkeit und an der Liebe unseres Gottes. Nur der Geist, aus dem wir „leben" (Gal 5,25), kann die Gesinnung Jesu zu „unserer" machen.“ (Katechismus 2842)  So wird Versöhnung eine reale Größe, wenn wir einander verzeihen, „weil auch Gott euch durch Christus vergeben hat" (Eph 4,32)“.

Das Bewusstsein, dass wir selber aus der unermesslichen Barmherzigkeit Gottes leben und dass wir uns selbst oft wie unbarmherzige Knechte benehmen, sollte uns aufwecken und anregen, uns auf den anspruchsvollen Weg zur Versöhnung zu machen. Das Gleichnis vom unbarmherzigen Knecht endet mit den Worten: „Ebenso wird mein himmlischer Vater jeden von euch behandeln, der seinem Bruder nicht von ganzem Herzen vergibt". Davon, vom ganzen „Herzen", hängt alles ab. Es liegt nicht in unserer Macht, eine Schuld nicht mehr zu spüren und so zu vergessen; doch das Herz, das sich dem Heiligen Geist öffnet, lässt diese Verletzung zu Mitleid werden und reinigt das Gedächtnis, indem es die Schuld zu einer Fürbitte werden lässt.“ (Katechismus 2843) Wir beten also für uns selber und für unsere Nächsten, aber auch für die, die uns Böses angetan haben. Wir verfluchen sie nicht, sondern beten für uns alle und bitten um Gottes Segen.

Wenn wir uns selbst also als unvollkommene Menschen betrachten, die von der Barmherzigkeit leben, von der Geduld und Hilfe Gottes und der Mitmenschen, und uns wirklich nach Vergebung sehnen, wird unsere Bitte jedoch nur dann erhört, „wenn wir zuvor einer Anforderung entsprochen haben. Unsere Bitte richtet sich auf die Zukunft; unsere Antwort muss ihr vorausgegangen sein; ein Wort verbindet beide: „wie" (Katechismus 2838). Der Weg der Versöhnung verwandelt uns und geleitet uns zu Vollkommenheit, d. h. Heiligkeit; das ist der Weg des gelebten Christentums, der viele Früchte hervorbringt. Jesus verlangt von uns: „Ihr sollt vollkommen sein, wie euer Vater vollkommen ist“ (Mk 5,48). „Das christliche Gebet geht so weit, den Feinden zu vergeben (vgl. Mt 5,43-44). Es verklärt den Jünger, indem es ihn seinem Meister gleichgestaltet. Die Vergebung ist ein Höhepunkt des christlichen Betens. Deshalb kann nur ein Herz, das mit dem göttlichen Mitleid übereinstimmt, die Gabe des Gebetes in sich aufnehmen. Die Vergebung bezeugt auch, dass in unserer Welt die Liebe stärker ist als die Sünde. Die Märtyrer von gestern und heute legen für Jesus dieses Zeugnis ab. Die Vergebung ist die Grundbedingung für die Versöhnung (Vgl. 2 Kor 5,18-21) der Kinder Gottes mit ihrem Vater und der Menschen untereinander“ (Katechismus 2844).

Wie schon gesagt wurde: Versöhnung erreichen wir nicht aus eigener Kraft. Dafür sind wir Menschen zu schwach und reife Christen, die regelmäßig ihr Gewissen forschen, sind sich dessen bewusst. Jesus gibt uns deshalb Wegweiser, wie man in vollkommener Freiheit und Liebe der Kinder Gottes leben kann, doch dessen ungeachtet erliegen wir oft der Versuchung. Der Christ weiß, er trägt dafür Schuld: er hat seine freie Zustimmung gegeben, entweder direkt oder indirekt. Indirekt, indem er seine Sucht oder Unzucht nicht bekennen will, oder sie bekennt, aber sich nicht von Gott transformieren lassen will. Wir bitten unseren Vater, uns nicht in Versuchung zu „führen". Es ist nicht einfach, den griechischen Ausdruck, der so viel bedeutet wie „lasse uns nicht in Versuchung geraten" [Vgl. Mt 26,41] oder „lasse uns ihr nicht erliegen" in einem Wort wiederzugeben. „Denn Gott kann nicht in die Versuchung kommen, Böses zu tun, und er führt auch selbst niemand in Versuchung" (Jak 1,13); er will uns vielmehr davon befreien. Wir bitten ihn, uns nicht den Weg beschreiten zu lassen, der zur Sünde führt. Wir stehen im Kampf „zwischen dem Fleisch und dem Geist". So fleht diese Bitte des Vaterunsers um den Geist der Unterscheidung und der Kraft.“ (Katechismus 2846) Versuchungen prüfen unser Glauben. Sie sollen uns nicht zur Sünde führen, aber unsere Treue und Beständigkeit im Glauben testen. Sie sind zum Wachstum des inneren Menschen notwendig. Durch Versuchungen macht Gott uns klar, wie das Böse uns betäubt: dem Anschein nach ist ihr Gegenstand schön, verlockend und „köstlich" (Gen 3,6), in Wirklichkeit ist das Gegenteil wahr. Durch diese Prüfungen des Glaubens lernen wir, was es heißt in wahrer Freiheit zu leben.

Manchmal scheint Versöhnung unmöglich; der Christ weiß: obwohl es für Menschen unmöglich ist, „bei Gott aber ist alles möglich“ (Mk 19, 26) Der hl. Paulus sagt es im Römerbrief so: „Wir wissen aber, dass denen, die Gott lieben, alles zum Guten verhilft - denen, die nach seinem Ratschluss berufen sind. Denn die, die er im Voraus ausersehen hat, hat er auch von vornherein dazu bestimmt, dem Bilde seines Sohnes gleichgestaltet zu werden, auf dass er Erstgeborener unter vielen Brüdern sei. Welche er aber im Voraus bestimmt hat, die hat er auch berufen; und welche er berufen hat, die hat er auch gerechtfertigt; welche er aber gerechtfertigt hat, die hat er auch verherrlicht. Wenn Gott für uns ist, wer kann dann gegen uns sein? Er, der seinen eigenen Sohn nicht verschonte, sondern ihn für uns alle hingab, warum sollte er uns nicht auch zusammen mit ihm alles schenken?“ (Rom 8, 30-32) Wir selbst sind es aber, die sich dafür in Freiheit entscheiden müssen, dass wir nicht in Versuchung treten wollen. Es ist eine Entscheidung des Herzens: „Denn wo euer Schatz ist, da ist auch euer Herz! (…) Niemand kann zwei Herren dienen.“ (Mt 6, 21.24) Es ist an uns, zu entscheiden, welche Richtung wir einschlagen wollen. Wenn wir mit Gott gehen, werden die menschliche Versuchungen, die uns treffen werden nicht über unsere Kraft gehen, sondern die Versuchungen werden solch ein Ende nehmen, dass wir sie ertragen können (vgl. 1 Kor 10,13).

Nun aber ist ein Sieg in einem solchen Kampf nur im Gebet möglich. Jesus besiegte den Versucher von Beginn an [Vgl. Mt 26,36-44] bis zum letzten Kampf in seiner Todesangst [Vgl. Mk 13,9.23.33-37; 14,38; Lk 12,35-40.] durch das Gebet. So vereint uns Christus in dieser Bitte zu unserem Vater mit seinem Kampf und seiner Todesangst. Wir werden eindringlich ermahnt, in Gemeinschaft mit ihm unser Herz wachsam zu halten [Vgl. Mk 13,9.23.33-37; 14,38; Lk 12,35-40.]. Wachsamkeit ist eine „Wächterin" des Herzens. Jesus bittet für uns seinen Vater mit den Worten: „Heiliger Vater, bewahre sie in deinem Namen" (Joh 17,11). Ohne Unterlass fordert uns der Heilige Geist zu dieser Wachsamkeit auf [Vgl. Lk 8,13-15; Apg 14,22; 2Tim 3,12]. In der letzten Versuchung unseres Kampfes auf Erden wird die Ernsthaftigkeit dieser Bitte offenkundig; sie bittet um Beharrlichkeit bis zum Ende. „Siehe, ich komme wie ein Dieb. Selig, wer wach bleibt" (Offb 16,15). Auch die letzte Bitte an unseren Vater wird vom Gebet Jesu getragen: „Ich bitte nicht, dass du sie aus der Welt nimmst, sondern dass du sie vor dem Bösen bewahrst" (Joh 17, 15). Sie betrifft jeden einzelnen von uns, aber es sind immer „wir", die beten: in Gemeinschaft mit der ganzen Kirche und zur Befreiung der ganzen Menschheit." (Katechismus 2849, 2850)

Wenn wir darum bitten, vom Bösen befreit zu werden, bitten wir auch um Befreiung von allen vergangenen, gegenwärtigen und zukünftigen Übeln, und wir tragen das gesamte Elend der Welt vor den himmlischen Vater (Vgl. Katechismus 2854). Nach dem Vaterunser klingt während der Hl. Messe das Gebet des Priesters für uns alle: „Erlöse uns, Herr, allmächtiger Vater, von allem Bösen und gib Frieden in unseren Tagen. Komm uns zu Hilfe mit deinem Erbarmen und bewahre uns vor Verwirrung und Sünde, damit wir voll Zuversicht das Kommen unseres Erlösers Jesus Christus erwarten.“