Historie mouřenecké kostnice/ Geschichte des Beinhauses in  St. Maurenzen

Historie a historické pozadí svatomouřenecké kostnice

Martin Čechura

Na počátku 11. století začala dlouhodobá transformace pohřebních zvyklostí v Čechách. Raně středověká, tzv. řadová pohřebiště byla postupně opouštěna a pohřbívání se přesouvalo na křesťanské hřbitovy, vybavené sakrální stavbou. Omezená plocha kostelních hřbitovů, ohrazených kamennou hradbou nebo příkopem a valem, brzy způsobila nedostatek prostoru. Mrtvým už, na rozdíl od předchozí doby, nemohlo být vyhrazeno nedotknutelné místo posledního odpočinku. Mladší hroby byly ukládány do menších hloubek a na hřbitovech tak vznikaly vrstvy hrobů umístěné nad sebou. Pro období středověku a novověku tak hovoříme o tzv. etážových hřbitovech. Při intenzivním pohřbívání však docházelo k porušování starších pohřbů. Jednotlivé kosti pak mohly být uloženy do nově hloubené hrobové jámy, část, zejména drobných kostí, byla volně rozptýlena v hrobové vrstvě. Značné množství narušených kostí však vyžadovalo systematické řešení. proto byly v areálech hřbitová zakládány kostnice (ossaria) nejrůznějších typů. Nejjednodušším řešením bylo vyhloubení prosté jámy, nejčastěji na okraji hřbitova, ale někdy i u zdi kostela, do které se kosti volně ukládaly. Pokročilejším typem jsou samostatné stavby, připojené přímo ke kostelu nebo ke hřbitovní zdi. Někdy byly pro ukládání kostí využity i existující nebo inově zbudované suterény – např. pod presbytářem, pod sakristií či věží apod. Ty mohly být přístupné samostatným vchodem, a nebo zcela nepřístupné, pouze opatřené malým otvorem určeným pro vhazování kostí. Nejpokročilejším typem jsou pak samostatně stojící kostnice. Specifickýp typem jsou pak karnery – většinou okrouhlé dvoupodlažní stavby, na první pohled připomínající rotundy. V suterénu se nacházelo ossarium a v patře kaple. Výskyt karnerů je omezen především na oblasti Rakouska, bavorska a Moravy; na území čes se klasické karnery nevyskytují. Avšak i zde byly rozšířeny podobné stavební typy, většinou jako samostatně stojící kaple s ossariem v suterénu. Jedním z typických případů z nejbližšího okolí je kaple sv. Anny v areálu hřbitovního kostela sv. Mikuláše v Kašperských Horách. Samostatné pohřební kaple mívaly i specifickou malířskou nebo sochařskou výzdobu (nedochovaný interiér kaple v areálu děkanského kostela v Jindřichově Hradci, okres Jindřichův Hradec, karner v rakouském Metnitz či  tanec mrtvých u sv. Petra ve Straubingu). Vznik středověkých kostnic dobře souzní se stavem teologického bádání, které od 13. století zežívalo neobvyklý rozmach. Vzniklo a pozvolna se prosazovalo učení o očistci,    učenci uvažují i o osudech fyzického těla v okamžiku zmrtvýchvstání. Prosadil se názor, že při Posledním soudu budou všichni zemřelí obdařeni novým tělem, zbaveným všech nemocí a pozemských útrap. Pro průběh Posledního soudu tak nebylo nutné – na rozdíl od judaismu nebo islámu – zachovat mrtvé tělo v neporušené podobě.

Na rozdíl od mladších období nebývaly středověké kostnice uzavřené, naopak vystavené kosti byly na očích každému návštěvníku hřbitova. Kostnice s vystavěnými lebkami se stala jedním z klíčových atributů středověkého hřbitova – společně s křížem a hřbitovní lucernou. V takové podobě nám středověké hřbitovy zachytila celá řada kreseb, iluminací i nástěnných maleb. Každodenní připomínka smrti – Memento mori – měla středověkému člověku neustále připomínat pomíjivost pozemského života a obracet jeho vědomí k Bohu.

V 17. a 18. století nastává období nového rozmachu stavby kostnic. Kromě ukládání kostí sloužily tyto objekty také jako márnice (k uchovíní a zaopatření těla před pohřbem) a také jako kaple. pro tento účel byla řada z nich vybavena oltářem.

Z architektonického hlediska bývají kostnice jednoduchými, často však výtvarně zajímavými objekty. Nejčastější jsou jednodílné stavby, na čtvercovém nebo osmibokém půdorysu, případně s okosenými nárožími, vzácně krohové či oválné. Zajímavé jsou i varianty vnitřního uspořádání. Přežívá typ odvozený z karneru, tedy s odděleným prostorem suterénu s ossariem a samostatnou kaplí v patře. Typickým příkladem z blízkého okolí jsou např. osmiboké kaple se samostatně přístupným suterénem, zapojené do ohradní zdi hřbitova u kostela Narození Panny Marie ve Strašíně. Častější jsou však kostnice přízemní, s částečně propojenou funkcí ossaria i kaple. Kosti jsou uloženy v bočních chodbičkách, někdy částečně zahloubených, oddělených od středního traktu zídkami, arkádami nebo dřevěnými příčkami.

S funerální funkcí souvisí i podoba vnitřní výzdoby. Nástěnné malby zobrazují výjevy s tematikou Posledního soudu, Zmrtvýchvstání, případně s motivy Ars moriendi či tance smrti. Pravidelně se objevují vyobrazení kostlivce, často s kosou, motivy lebek a hnátů apod. V podobném duchu se nese i plastická výzdoba, kamenné i dřevěné plastiky.

Zcela zvláštní případ řešení interiéru kostnic představuje výzdoa složená z lidských kostí. Nejznámější příklad představuje kostnice pod kaplí Všech svatých v Sedlci u Kutné Hory. Podle tradice byla kaple založena v místech, kam sedlecký opat Heidenreich uložil hlínu přivezenou z Golgoty. Je otázkou, zda již ve středověku byla v suterénu kaple kostnice, je to však pravděpodobné. Zatímco vnější podobu dal kapli v letech 1685-1709 stavitel Jan Blažej Santini-Aichel, interiér byl dokončen v roce 1870 podle návrhu Františka Rinta. Z kosterních pozůstatků vytvořil dekorativní sloupy, emblémy, závěsné lustry i napodobeniny liturgických předmětů: kalichy, monstrance, kříže. Ze 16. století pochází kostnice u děkanského kostela v Mělníku. Její výzdobu v letech 1915-1919 upravoval slavný antropolog Jindřich Matiegka. Teprve nedávno byla upravena kostnice u kostela sv. Jakuba v Brně; ta se dokonce řadí mezi největší kostnice v Evropě. Nejen u velkých městských kostelů se objevovala výzdoba z kostí, podobné výtvory byly – zejména v minulosti k vidění i u řady drobných vesnických kostnic. I v těch nejprostších však byly obvyklé hraničky lebek a dlouhých kostí. Vlivem zanedbané údržby však většina kostnic postupně zaniká.

Kostnice v areálu hřbitova na Mouřenci patří k pokročilému typu barokních kostnic. Vystavěna byla pravděpodobně v průběhu 18. století. Ze čtvercového půdorysu kostnice je  vydělen samostatný prostor kaple, původně s oltářem, a s nástěnnou malbou Ukřižování a alegorie Oćistce. Stěny vlastní kostnice jsou po stranách zdobeny medailony s výjevem boháče a marnivé ženy a s výjevy kostlivců, pravděpodobně z nástěnného cyklu tance smrti. Prostor ossaria je rozdělen čtyřmi dřevěnými mřížkami na zděných soklech; mezi nimi se nachází průchhod ve tvaru rovnoramenného kříže. Ve vymezených prostorech se nacházejí hromady lidských kostí, bez známek záměrného uspořádání. Nejedná se však o původní stav; je pravděpodobné, že původně byly kosti pravidelně uspořádány a teprve časem došlo k jejich zřícení. I přesto patří Mouřenecká kostnice mezi vzácně dochované příklady drobné memoriální architektury nejen v pošumaví, ale i v celých Čechách.

Geschichte und geschichtlicher Hintergrund des Beinhauses in  St. Maurenzen

Martin Čechura

Am Anfang des 11. Jh. kam es in Böhmen zur wesentlichen Änderung der Bestattungsgewohnheiten. Die frühmittelalterlichen Reihenbegräbnisstätten wurden nach und nach verlassen und die Beerdigungen erfolgten auf den christlichen Friedhöfen, die mit einem Sakralbau ergänzt wurden. Die begrenzte Fläche der von einer Steinmauer und einem Wall umgebenen Kirchenfriedhöfe verursachte, dass es bald am freien Raum mangelte. Gegenüber den früheren Zeiten konnte den Verstorbenen keine unberührte Ruhestätte vorbehalten bleiben. Jüngere Gräber wurden in kleineren Tiefen gegraben und so entstanden auf den Friedhöfen einzelne Gräberschichten, die übereinander gelegt waren. Im Zeitraum des Mittelalters und des Neualters spricht man also über die sog. Etagenfriedhöfe.

Bei der intensiven Bestattung kam es aber oft zur Beschädigung der alten Gräber. Einzelne große Knochen wurden also in eine neue Grabgrube gelegt, kleinere Knochen wurden nur in der Grabschicht zerstreut. Im Laufe der Zeit war die Menge der zerstörten Gräber schon so groß, dass die Situation eine neue, systematische Lösung erforderte. Deshalb wurden auf den Friedhofsgeländen verschiedenste Typen der Beinhäuser (Ossarien) gegründet.

Die einfachste Lösung stellte eine Grube dar, meistens am Rande des Friedhofs, manchmal auch direkt an der Friedhofsmauer ausgeschachtet, wohin die Gebeine frei gelegt wurden. Eine fortgeschrittene Weise stellten selbstständige Bauten dar, die direkt zur Kirche oder zur Friedhofsmauer angebaut wurden. Manchmal konnten bestehende oder auch neu errichtete Untergeschosse, z. B. unter dem Presbyterium, der Sakristei oder dem Kirchturm für das Ablegen der Gebeine genutzt werden. Diese konnten einen selbstständigen Eingang haben oder gar unzugänglich sein – nur mit einer kleinen Öffnung versehen, wodurch die Knochen hineingeworfen wurden.

Den meistfortgeschrittenen Typ stellten selbstständig stehende Beinhäuser dar, unter ihnen die sog. Karner ganz spezifisch waren. Es handelt sich meistens um rundförmige zweistöckige Bauten, die an die Rotundenkirchen erinnern. Im Untergeschoss befand sich ein Ossarium und im Stock eine Kapelle. Das Vorkommen dieser Karner ist auf das Gebiet von Österreich, Bayern sowie Mähren beschränkt. In Böhmen gibt es diese klassische Karner nicht. Jedoch auch hier verbreiteten sich ähnliche Bautypen, meistens in Form einer selbstständig stehenden Kapelle mit einem Ossarium im Untergeschoss. Einer der typischen Beispiele in der nächsten Umgebung ist die Kapelle St. Anna auf dem Friedhof der Kirche St. Nikolaus in Kašperské Hory/Bergreichenstein. Selbstständige Begräbniskapellen besaßen oft eine spezifische Maler- oder Skulpturenverzierung (z. B. das nicht erhaltene Interieur der Kapelle an der Pfarrkirche in Jindřichův Hradec/Neuhaus, der Karner im österreichischen Metnitz oder der Totentanz in der Kirche St. Peter in Straubing).

Die Entstehung der mittelalterlichen Beinhäuser entspricht dem Stand der theologischen Forschung, die im 13. Jh. einen großen Aufschwung nahm. Damals entstand die Lehre vom Fegefeuer und damalige Gelehrte dachten über den Schicksaal des physischen Körpers im Moment der Auferstehung nach. Es setzte sich die Meinung durch, dass alle Verstorbenen beim Jüngsten Gericht einen neuen Körper bekommen würden, der von allen Krankheiten und leiblichen Drangsalen befreit werde. Für das Jüngste Gericht war also – gegenüber dem Judaismus oder Islam – die Beibehaltung der toten Körpers in der intakten Form nicht nötig.

Gegenüber den späteren Zeiten wurden mittelalterliche Beinhäuser nicht geschlossen, die Knochen sollten sogar jedem Friedhofbesucher vor seine Augen gestellt werden. Das Beinhaus mit den ausgestellten Schädeln wurde zusammen mit dem Kreuz und der Begräbnislaterne zu einem der wichtigsten Attribute des mittelalterlichen Friedhofs. In dieser Form bildeten zahlreiche Zeichnungen, Illuminationen sowie Wandgemälde die mittelalterlichen Friedhöfe ab. Die alltägliche Erinnerung an den Tod – Memento mori – sollte den mittelalterlichen Menschen an die Vergänglichkeit des irdischen Lebens erinnern und sein Bewusstsein an Gott wenden.

Im 17. und 18. Jh. nahm der Bau der Beinhäuser einen Aufschwung. Neben dem Ablegen der Gebeine dienten diese Objekte auch als ein Leichenhaus (also für die Aufbewahrung und Vorbereitung des Körpers auf die Beerdigung) und auch als eine Kapelle. Zu diesem Zweck wurde eine ganze Reihe von ihnen mit einem Altar ausgestattet.

Die Beinhäuser sind architektonisch ganz einfach, sie sind eigentlich meistens mehr wegen ihrer Verzierung interessant. Architektonisch handelt es sich am öftesten um einteilige Bauten mit dem quadratischen oder achtkantigen Grundriss, bzw. mit den abgeschmiegten Ecken, selten auch rund- oder ovalförmig. Die Varianten der Innenanordnung sind ganz unterschiedlich. Der vom Karner abgeleitete Typ, also mit dem getrennten Raum des Ossariums im Untergeschoss und mit der selbstständigen Kapelle im Stock, bleibt erhalten. Als ein typisches Beispiel in der nahen Umgebung kann man die achtkantigen, in den Mauerring intergierten Kapellen mit dem selbstständig zugänglichen Untergeschoss an der Kirche Mariä Geburt in Strašín/Straschin nennen. Häufiger kommen jedoch einstöckige Beinhäuser vor, wo die Funktion des Ossariums und der Kapelle verbunden ist. Die Gebeine wurden hier in kleine, manchmal auch teilweise in die Erde versenkte Seitenstraßen gelegt, die vom mittleren Trakt durch kleine Mauer, Arkaden oder hölzerne Scheidewände getrennt wurden.

Mit der Begräbnisfunktion der Objekte hängt auch die innere Verzierung zusammen. Die Wandgemälde bilden die Szenen mit dem Thema des Jüngsten Gerichts, der Auferstehung bzw. Motive von Ars moriendi oder des Totentanzes ab. Wiederholt erscheinen hier die Abbildungen des Knochenmannes, oft mit der Sense, Motive der Schädel mit den Knochen usw. In diesem Geiste wurde auch das Bildwerk – steinerne sowie hölzerne Statuen – durchgeführt.

Eine ganz besondere Art der Verzierung des Beinhäuserinterieurs stellt das Beinhaus in Sedlec bei Kutná Hora/Sedletz bei Kuttenberg dar. Der Tradition nach wurde die Kapelle an der Stelle gegründet, wohin der Abt des Zisterzienser Klosters in Sedletz Heidenreich die vom Kalvarienberg gebrachte Erde hingelegt hatte. Es ist nicht klar, ob es schon im Mittelalter im Untergeschoss der Kapelle ein Beinhaus gab, es ist jedoch ganz wahrscheinlich. Während die Kapelle der Baumeister Johann Blasius Santini-Aichl schon in den Jahren 1685-1709 schuf, das Innere wurde erst 1870 nach dem Entwurf von František Rint beendet. Er schuf aus den Gebeinen dekorative Säulen, Embleme, Hängelüster sowie die Nachahmungen der liturgischen Gegenstände: Kelche, Monstranzen, Kreuze.

Unter den Beinhäusern ist auch jenes aus Mělník/Melnik bekannt. Es befindet sich an der Stadtpfarrkirche und seine Verzierung richtete 1915-1919 der bekannte Anthropologe Jindřich Matiegka her. Erst unlängst wurde das Beinhaus an der Kirche St. Jakob in Brno/Brünn herrichtet – es gehört sogar zu den größten in Europa.

Die Ausschmückung aus Knochen erschien nicht nur bei den großen Stadtpfarrkirchen, ähnliche Erzeugnisse konnte man – vor allem früher – auch bei vielen kleinen Dorfbeinhäusern finden. Auch in den einfachsten von ihnen waren geordnete Haufen der Schädel und langen Knochen üblich zu sehen. Wegen der ungenügenden Pflege gehen jedoch die meisten Beinhäuser langsam zu Grunde.   

Das Beinhaus auf dem Friedhof in St. Maurenzen gehört zum fortgeschrittenen Typ der Beinhäuser. Es wurde wahrscheinlich im Laufe des 18. Jh. gebaut. Im quadratischen Grundriss des Beinhauses ist der selbstständige Raum der Kapelle ausgegliedert, ursprünglich mit einem Altar und mit dem Wandgemälde der Kreuzigung und Allegorie des Fegefeuers. Die Wände des eigenen Beinhauses werden auf den Seiten mit den Medaillons eines Reichen und einer eitlen Frau sowie mit den Knochenmännern, wahrscheinlich vom Wandzyklus des Totentanzes, verziert. Der Raum des Ossariums ist durch vier kleine hölzerne Gitter auf gemauerten Sockeln geteilt, zwischen denen sich ein Durchgang in Form des gleicharmigen Kreuzes befindet. In den begrenzten Räumen liegen die Haufen der menschlichen Knochen, ohne eine absichtliche Anordnung aufzuweisen. Es handelt sich jedoch nicht um den ursprünglichen Zustand; wahrscheinlich wurden die Knochen früher regelmäßig geordnet aber im Laufe der Zeit kam es zu ihrem Sturz.

Trotzdem gehört das Beinhaus in St. Maurenzen zu den nicht nur auf dem Gebiet des Böhmerwaldes, sondern im ganzen Tschechien selten erhaltenen Beispielen der kleinen Gedenkarchitektur.