* 3) Život na Šumavě (1918 - 1946)/ Das Leben im Böhmerwald (1918 - 1946)
Život na Šumavě v období let 1918 - 1946
Koncem první světové války v roce 1918 začalo budování nového státu, Československa. Pro německé rodáky, kteří žili v německy mluvících oblastech nového státu, se mnohé změnilo od základu, a to dokonce v naší obci, kde žili pouze dvě Češky, jež byly vdané za Němce. Vznikaly české školy a úřady v nedalekých Hartmanicích, jako např. policejní stanice, pošta atd. a byly čím dál častěji obsazovány českými úředníky. Od roku 1920 se všichni Němci v Čechách považovali za československé státní občany, pokud si nezvolili odchod do Německa nebo Rakouska. Společný život s českým obyvatelstvem přes jazykovou barieru nepůsobil významné problémy. Většina Němců chodila nakupovat do sousední české Sušice, kde v obchodech mluvili německy a nabídka zboží byla rozsáhlejší a cenově příznivější. Běžné malé nákupy se dělaly ve vesnickém obchodě nebo v Hartmanicích.
V roce 1929 začala celosvětová ekonomická krize, jejíž rozsah se ukázal až v následujících letech. Nastaly značné problémy. Jak dokazují tehdejší statistiky, nezaměstnanost se týkala zejména německé části obyvatelstva. Přesto se v politické oblasti nic zvláštního nedělo. To se postupně měnilo, když v polovině třicátých let dokázala v Německu Hitlerova vláda snížit tamější nezaměstnanost a zajistit ekonomický růst. Tuto situaci německé obyvatelstvo na Šumavě bedlivě sledovalo prostřednictvím rádia a příhraniční komunikací s obyvatelstvem Třetí říše.
Na počátku třicátých let se v Československu zakládala SdP –„Sudetendeutsche Partei“. Zastupovala zájmy německé části obyvatelstva a prožila velký nárůst členství. To trvalo do roku 1937, kdy se vazby na Třetí říši staly čím dál silnější a ta měla čím dál větší vliv. Přesto každodenní život na Mouřenci pokračoval postaru. Německé děti stále chodily do německé školy, české děti do menšinových škol Čechů. V německých školách byla čeština povinným vyučovacím předmětem.
V naší vesnici Kunraticích získal v roce 1934 nemovitý majetek český bankéř František Hašek a mnoho investoval. Tím získali vesničané a lidé v okolí trochu práce. Jeho vztah k německému obyvatelstvu byl velice kladný. Každý rok na Vánoce zval nás děti do zámku, kde jsme říkaly básničky a dostaly dárky. Pan Hašek také vstoupil jako člen ke kunratickým dobrovolným hasičům a daroval jim na tehdejší poměry značnou sumu 1000 korun.
Když v březnu 1938 Hitler vstoupil do Rakouska a připojil tuto zemi k Německé říši, nastal ve vědomí mnoha Němců, kteří s čím dál větším zájmem sledovali události v Německu, velký obrat. Uvědomili si, že pro sudetské Němce musí také existovat řešení. Často bylo slyšet výrok: „Heim ins Reich!“ (Domů do Říše). Česká strana tím byla přirozeně velmi znepokojena a její nervozita rostla. Naproti Annínu se stavěl bunkr jako součást celé opevňovací linie pevnůstek, které se táhly od Nových Chalup (Neuhäuser) až k Červené (Rothsaifen). V létě se situace ještě zhoršila. Strach před nastávající válkou značně rostl. Školy se zavíraly. Stovky Němců, kteří mohli být povoláni na vojnu, utekli přes nedalekou hranici do Bavorska. Na ulicích hlídalo české vojsko. Do této nálady zazněl 21. září 1938 příkaz ke všeobecné mobilizaci. Bylo jen málo Němců, kteří tohoto rozkazu uposlechli. Rozhodli se jinak.
Mezitím v Mnichově zasedly velmoci Anglie, Francie, Itálie a Německa k jednání, které bylo dne 29. září 1938 ukončeno tzv. Mnichovskou dohodou. Němečtí vojáci byli dne 8. října v Hartmanicích přivítáni za velkého jásotu. Následovala nákladní vozidla s potravinami a spotřebním zbožím pro německé obyvatelstvo. Nálada mezi německým obyvatelstvem vrcholila. Sudety a Šumava byly připojeny k Třetí říši. Ale pro mnohé nastalo zanedlouho rozčarování: první Židé byli posíláni do transportu, sociální demokraté byli odvezeni do Dachau, kde obvykle zůstali 6 týdnů.
Když 15. března 1939 německé vojsko obsadilo zbytek Československa, napadlo u nás několik metrů sněhu. Hitler prohlásil tuto oblast za „Reichsprotektorat Böhmen und Mähren“ (Říšský protektorát Čech a Moravy). Když jsme cestovali do Sušice, museli jsme mezi Divišovem a Sušicí překročit hranici a ukázat občanku.
1. září 1939, na začátku války, byly zavedeny potravinové poukázky, tzv. body; brzy jsme se dozvěděli o prvním padlém. Byl to Franz Jung z Kunratic. Další následovali. Už jen malá obec Kunratice s 360 obyvateli ztratila 30 mladých mužů. Život na vesnici, její dynamika, ale také obecná nálada, která panovala, byla nahrazena nevýslovným strachem živeným válečnými událostmi. V pozdním odpoledni 5. května 1945 se blížili Američané, kterým se ještě snažili klást odpor malé jednotky SS u Kunratic a Hartmanic. Nastal konec války.
V polovině roku 1945 se objevili první Češi. Prostřednictvím plakátů jsme byli vyzváni, abychom odevzdali klenoty, rádia, fotoaparáty atd… Rozdělovaly se potravinové body a školy se zavřely. Pro Němce už nebylo k dispozici maso nebo máslo. Byli jsme donuceni nosit bílé pásky na paži, což byla to opatření, která jsme pociťovali jako velmi diskriminační. K tomu nastaly domovní prohlídky, i v nočních hodinách. Začalo také zatýkání. Také jsem se setkal s řadou útoků. Například v květnu 1945 byla na Pustině u Dobré Vody (Einöde bei Gutwasser) zastřelena skupinou Čechů a v přítomnosti svých dětí jedna žena, protože odmítla rozebrat hranici dřeva, o níž si mysleli, že se tam nachází zbraně.
Již v létě 1945 jsme se doslechli první zvěsti, že by všichni Němci měli být odsunuti ze země. Byla to fáma, která se postupně stala nevyhnutelnou jistotou. Začalo období tzv. přecházení na černo (Schwarzgehen), což znamenalo, že kdo by fyzicky zdatný a neměl strach, oblékl se do černého oděvu a v noci překročil hranici s Bavorskem, kam postupně přemísťoval své nejvzácnější předměty do bezpečí. Bylo to velmi nebezpečné a často to končilo smrtí.
Na jaře 1946 opustil sušické nádraží první nákladní vlak s vozy pro 30 osob, celkem tedy 1200 osob, směr Furth im Wald v Bavorsku. Pro mě, maminku a obě sestry přišel čas 21. června. Při poslední zastávce v Plzni nás čekala skupina školáků s učitelem, kteří na nás házeli kamení, jež si sami přinesli. Byla to naše poslední vzpomínka, která se vryla do naší paměti.
Karl Suchy
Mnichov, 9. květen 2013
Leben im Böhmerwald in der Zeit von 1918 bis 1946
Mit dem Ende des Ersten Weltkrieges im Jahre 1918 und der Bildung des neuen Staates Tschechoslowakei änderte sich für uns Deutsche in den überwiegend von Deutschen besiedelten Gebieten dieses neuen Staates vieles grundlegend. Selbst in unserer Gemeinde, in der nur zwei tschechische Frauen lebten, die mit einem Deutschen verheiratet waren. Tschechische Schulen wurden gegründet,ferner Ämter im nahegelegenen Hartmanitz, wie Gendarmeriestationen, Post u.a. wurden immer mehr mit tschechischen Beamten besetzt. Seit 1920 galten alle Deutsche in Böhmen als tschechoslowakische Staatsbürger, sofern sie nicht für eine Ausreise nach Deutschland oder Österreich optiert hatten.
Das Zusammenleben mit der tschechischen Bevölkerung, auch jenseits der Sprachgrenze, bewirkte keine nennenswerte Probleme. Wenn es galt, Einkäufe zu tätigen, ging ein großer Teil der Deutschen ins benachbarte tschechische Schüttenhofen, wo man in den Geschäften Deutsch sprach und die Waren vielfältiger und billiger waren. Waren des täglichen Bedarfs kaufte man dagegen im Dorfladen oder in Hartmanitz.
Mit der Weltwirtschaftskrise, die 1929 begann, aber sich in den folgenden Jahren erst richtig auswirkte, kamen die großen Probleme. Wie Statistiken zeigen, betraf die Arbeitslosigkeit besonders den deutschen Bevölkerungsteil. Aber noch blieb es im politischen Bereich weitgehend ruhig. Dies änderte sich jedoch allmählich, als Mitte der Dreißiger Jahre in Deutschland durch die Hitler-Regierung die Arbeitslosigkeit zurückging und die deutsche Wirtschaft wieder ihren Aufschwung nahm. Über Radio und die grenzüberschreitende Kommunikation mit der reichsdeutschen Bevölkerung beobachtete man auf deutscher Seite im Böhmerwald diese Entwicklung mit großer Aufmerksamkeit.
Anfang der Dreißiger Jahre hatte sich in der Tschechoslowakei die SdP –„Sudetendeutsche Partei“ gegründet. Sie vertrat die deutschen Belange und bekam dadurch sehr starken Zulauf. Aber erst 1937 kam es zu einem regen Austausch mit der reichsdeutschen Seite, die immer mehr Einfluss gewann. Das Leben in unserem Gebiet um St. Maurenzen ging dennoch seinen alten Gang. Die Kinder der Deutschen gingen in ihre deutsche Schule, die der Tschechen in die Minderheitenschulen der Tschechen. In den deutschen Schulen galt das Lernfach Tschechische Sprache als Pflichtfach.
In unserem Dorf Kundratitz hatte im Jahre 1934 der tschechische Bankier Frantisek Hasek den Gutshof erworben. Es wurde viel investiert, die Leute vom Dorf und der Umgebung hatten etwas Arbeit bekommen. Sein Verhältnis zur deutschen Bevölkerung war sehr gut. So pflegte er jedes Jahr an Neujahr uns Kinder ins Schloß einzuladen, wo wir Gedichte vortrugen und Geschenke empfingen. Ja, Herr Hasek versäumte es nicht, in die Freiwillige Feuerwehr in Kundratitz als Mitglied einzutreten und spendete für den Verein die stattliche Summe von 1.000,00 Kronen.
Als Mitte März 1938 Hitler in Österreich einmarschierte und Österreich an das Deutsche Reich angeschlossen wurde, trat im Bewusstsein vieler Deutscher, die nun die Geschehnisse in Deutschland immer mehr verfolgten, eine Wende ein. Für sie war klar, dass es auch für die Sudetendeutschen eine Lösung geben müsste. Der Begriff „Heim ins Reich!“ war immer mehr zu hören. Die tschechische Seite war beunruhigt und wurde zunehmend nervöser. Gegenüber von Annathal wurde ein Bunker gebaut als Teil einer Bunkerlinie, die sich von Neuhäuser bis Rothsaifen hinzog. Die Lage spitzte sich im Sommer weiter zu. Ja, die Angst vor einem bevorstehenden Krieg nahm stetig zu. Die Schulen wurden geschlossen. Hunderte von Deutschen im wehrpflichtigen Alter flüchteten über die nahegelegene Grenze nach Bayern. Auf den Straßen patrouillierte tschechisches Militär. In diese Stimmung hinein kam am 21. September 1938 die allgemeine Mobilmachung. Nur ganz wenige Deutsche folgten dieser Aufforderung. Sie hatten sich anders entschieden.
Inzwischen kam es in München zwischen den Großmächten England, Frankreich, Italien und Deutschland zu Verhandlungen, die mit dem sog. Münchner Abkommen vom 29. September 1938 ihr Ende fanden. Danach sollte die Räumung des sudetendeutschen Gebietes durch das tschechische Militär erfolgen und deutsche Truppen in diese Gebiete einrücken. Diese kamen am 8. Oktober unter großem Jubel nach Hartmanitz. Lastwagen mit Proviant für die Bevölkerung folgten. Die Stimmung auf deutscher Seite war auf dem Höhepunkt. Das Sudetenland und der Böhmerwald wurden dem Dritten Reich angeschlossen. Doch schon kurze Zeit später folgte für manch einen die Ernüchterung: Die ersten Juden wurden abtransportiert, Sozialdemokraten wurden nach Dachau gebracht, wo sie in der Regel sechs Wochen blieben.
Als am 15. März 1939 deutsche Truppen in die Rest-Tschechoslowakei einrückten, lag bei uns meterhoher Schnee. Hitler erklärte dieses Gebiet zum „Reichsprotektorat Böhmen und Mähren“. Auf dem Weg nach Schüttenhofen mussten wir zwischen Diwischhof und Schüttenhofen nun eine Grenze passieren und einen Personalausweis vorzeigen.
Mit Kriegsbeginn am 1. September 1939 wurden die Lebensmittelkarten eingeführt, bald gab es den ersten Gefallenen. Es war Franz Jung aus Kundratitz-Zech. Weitere folgten. Allein die kleine Gemeinde Kundratitz mit 360 Einwohner hat 30 junge Männer verloren. Das Leben in den Dörfern, ihre Dynamik, und die allgemeine Stimmung ist durch die Kriegsereignisse längst einer unausgesprochenen Angst gewichen. Am Spätnachmittag des 5. Mai 1945 war mit den heranrückenden Amerikanern, die von kleinen SS-Einheiten bei Kundratitz und Hartmanitz noch in Kämpfe verwickelt wurden, der Krieg zu Ende.
Mitte Mai 1945 erschienen die ersten Tschechen. In Plakaten wurden wir aufgefordert, Schmuck, Radiogeräte, Fotoapparate etc. abzuliefern, Lebensmittelkarten wurden verteilt, und die Schulen wurden geschlossen. Für Deutsche gab es danach weder Fleisch noch Butter. Und wir wurden gezwungen, weiße Armbinden zu tragen. Eine Maßnahme, die wir besonders diskriminierend empfanden. Dazu kamen die Hausdurchsuchungen, auch zur Nachtzeit. Es gab Verhaftungen. Und es gab eine Reihe von Übergriffen. So wurde im Mai 1945 eine Frau von der Einöde bei Gutwasser im Beisein ihrer beiden kleinen Kindern von einer Gruppe Tschechen erschossen, weil sie sich geweigert hatte, einen Holzstapel umzuschlichten, in dem man Waffen vermutete.
Schon im Sommer 1945 tauchten erste Gerüchte auf, wonach alle Deutschen aus dem Land vertrieben werden sollten. Zunächst nur ein Gerücht, das sich aber zunehmend zur Gewissheit verdichtete. Damit begann die Zeit des Schwarzgehens. Wer körperlich in der Lage war und die Gefahr nicht fürchtete, schwarz und nachts über die Grenze nach Bayern zu gehen, brachte auf diese Weise nach und nach seine wichtigsten Gegenstände und Habseligkeiten in Sicherheit. Gefährliche Aktionen mit oft tödlichem Ausgang.
Im Frühjahr 1946 verließ der erste Güterzug mit Waggons zu je 30 Personen, insgesamt also 1.200 Leuten, den Bahnhof von Schüttenhofen in Richtung Furth im Walt, Bayern. Für meine Mutter und den beiden Geschwistern war dieser Tag der 21. Juni. Der letzte Tag und ein letzter Halt am Bahnhof von Pilsen, wo uns am gegenüberliegenden Bahnsteig eine Schulklasse mit Lehrer erwartete und uns mit mitgebrachten Steinen bewarf. Eine letzte Erinnerung, die bitter in Erinnerung geblieben ist.
Karl Suchy
München, 9. Mai 2013