* 4) Neblahé vzpomínky na zlo konané na Mouřenci/ Dunkle Erinnerungen an die Geschichte des Böhmerwaldes

Neblahé vzpomínky na zlo konané na Mouřenci a v jeho okolí

Osudy osady Mouřenec je nutné nahlížet na pozadí osudů celé Šumavy a jejího obyvatelstva a ty zase v kontextu dění v celé zemi.
Česko-německé soužití bylo více méně bez problémů od svého vzniku ve 12. a 13. století až do století 19., kdy pod vlivem romantismu vzniká nacionalismus, uvědomování si národní identity a v českých zemích v důsledku toho tzv. národní obrození. První německé kolonizátory zval do příhraničních oblastí již Přemysl Otakar I. na počátku 13. století. Bylo to dáno tím, že Češi v té době žili převážně v nížinách a s životem v horských oblastech neměli zkušenosti. Ty osídlovali němečtí kolonizátoři a vesměs úspěšně v nich hospodařili. Vesnice zakládali tzv. lokátor podle německého lokačního práva, protože české tenkrát ještě neexistovalo.  Jednoho z těchto lokátorů na Šumavě známe jménem. Byl to Heinzlin Bader, jehož Karel IV. pověřil zakládáním osad kolem Kašperských Hor a konkrétně Červené, kde mu za úspěšné splnění tohoto úkolu dal do dědičného vlastnictví půdu. Tato listina se zachovala, ve 20. století byla nalezena a jeho potomci ji věnovali českému státu. Část Červené, kde sídlil, se do dneška jmenuje Bayerov, původně Baderov.
První náznaky nesouladu mezi česky a německy mluvícím obyvatelstvem nacházíme v kronice Dalimilově z 14. století. V 19. století pak národní obrození chápalo historicky veskrze pozitivní působení německého živlu v horském příhraničí Čech a Moravy jako první uzurpaci našeho území.

Přesto česko-německé soužití pokračovalo bez větších problémů až do rozpadu Rakouska-Uherska. Po 28. říjnu 1918 většina Němců odmítala vytvoření Československa, které Češi chápali jako svůj národnostní stát. Němci se odvolávali na právo na sebeurčení podle amerického presidenta Woodrowa Wilsona a chtěšli, aby oblasti s většinou německého obyvatelstva zůstaly součástí Rakouska nebo tzv. Německého Rakouska. Němečtí poslanci Říšské rady vyhlašovali tzv. separatistické celky. 4. března 1919 Němci pokojně manifestovali za právo na sebeurčení. Manifestaci následovala jednodenní generální stávka. Demonstrace potlačila československá armáda, která už předtím postupně obsadila pohraniční oblasti, s 54 mrtvými a asi 80 zraněnými.  Předním místem odporu proti vzniku Československa na Šumavě se staly Kašperské Hory a přilehlé obce, jejichž obyvatelé odmítli platit státu daně a z válečných veteránů a místních „ostrostřelců“ vytvořili tzv. Bürgerwehr. Vídeň na žádost Kašperskohorských obyvatel vyslala Dr. Rudolfa Müllera, který měl v Kašperských Horách zřídit Okresní hejtmanství podřízené zemské vládě v Linci jako součást Horních Rakous. Ke Kašperským Horám se připojil i soudní okres Hartmanický, Albrechtice, Dlouhá Ves a další obce kolem Sušice. Müller byl zatčen vojáky a posléze jako nepohodlný cizinec z Československa vyhoštěn.  Kašperské Hory byly obsazeny armádou pod vedením nadporučíka Fochta. Obsazení proběhlo v klidu bez odporu. 22. listopadu 1918 pak město přijalo svrchovanost československého státu. 10. září 1919 přiřkla Saint-Germainská smlouva sudetské území definitivně československému státu.

V r. 1921 žilo v Československu 6,6 milionu Čechů a 3,3 milionu Němců, 2 miliony Slováků a asi milion a půl dalších národností. Jednalo se tedy o menšinu, která tvořila skoro čtvrtinu všech obyvatel.  Politika menšin byla v prvorepublikovém státě velmi dobrá, stát se k obyvatelům choval ne na národnostním, ale na občanském principu. Počet volených zástupců Němců v prvorepublikové správě, počet německých základních, středních i vysokých škol či vydavatelství a tím i knih v německém jazyce byl v Evropě nejvyšší. Na území, kde byla více než 20procentní menšina, byl druhým úředním jazykem jazyk menšiny. Národnostní menšiny mohly svobodně zakládat organizace a různé spolky. Přesto se nedařilo, aby Němci přijali ideu československého státu za svou. Částečně to bylo způsobeno i tím, že s výjimkou Prahy neexistovali německé rozhlasové stanice, které by obhajovaly a vysvětlovaly českou politiku a ani pro-československý tisk v německém jazyce nebyl příliš rozšířen. Šumavští Němci poslouchali tedy převážně německý rozhlas, který byl od r. 1933, silně pronacistický.

Hospodářská krize v 30. létech postihla průmyslové příhraniční oblasti zvláště tvrdě. Není proto divu, že když čeští Němci porovnávali svou hospodářskou situaci s Německem, které od poloviny třicátých let začalo hospodářsky prosperovat díky válečné výrobě, jejich touhy po přičlenění k německojazyčné oblasti opět posílily a čím dál víc jich začalo sympatizovat s krajně nacionalistickými názory Konráda Henleina. Jeho sudetoněmecká strana se stala po parlamentních volbách v r. 1935 nejsilnější politickou stranou v republice.  Koncem třicátých let se díky mnoha faktorům – nespokojenosti a čím dál větší nacionální vyhraněnosti českých Němců, šikovné Hitlerově politické manipulaci, díky slabosti našich západních spojenců – stala situace neudržitelnou a vyvrcholila tzv. Mnichovskou dohodou, kde byla československá republika donucena odstoupit svá pohraniční území okolním státům.

Na Šumavě se již v roce 1936 započalo se stavbou opevnění. Území obsadila armáda. V září 1938 se situace vyostřovala. Školy byly uzavřeny, nedocházely noviny, nefungovala pošta, obyvatelstvo muselo odevzdat rozhlasové přijímače. Německé obyvatelstvo mělo strach. Mnozí muži utíkali do Německa, aby nemuseli sloužit v československé armádě.  Uzavření Mnichovské dohody proto vítali jako vysvobození z českého područí.  Nová hranice vedla velice klikatě podle toho, jaké obyvatelstvo mělo v té které obci převahu. Tak třeba byla Sušice česká, Dlouhá Ves, Annín či Mouřenec německé, zrovna tak jako Kašperské Hory, ale třeba Nicov nebo Strašín zůstaly české. Většina Čechů se musela z německého území vystěhovat. Zvlášť ostře se postupovalo proti státním zaměstnancům – vojákům, financům, četníkům a úředníkům. Zůstali ti, kteří byli za smíšených manželství, lidé určitých profesí apod.  Češi, kteří pracovali na německém území, měli propustky pro přechod hranice. Německé obyvatelstvo vítalo Wehrmacht jako své zachránce. Německé okupační jednotky vjeli na území této části Šumavy 8. října. Silně pršelo. 16. 10. se v Kašperských Horách konaly děkovné bohoslužby za mírové připojení k Říši.  Vznikaly nové úřady, Landrat, okresní soud, stavební úřad. Protože Němci přišli o možnost železničního spojení ze Sušice, byla zavedena pravidelná linka do Železné Rudy, kde jedině bylo nyní možné nastoupit na vlak.  Rada Kašperských Hor se na podzim roku 1938 rozhodla věnovat vůdci hrad Kašperk jako „vyjádření díků za osvobození z cizí nadvlády“ Starosta města navštívil vůdcovu kancelář a předal darovací listinu. Hitler však hrad odmítl. Nicméně ozdobná dýhovaná a intarzovaná skříňka se znakem města a letopočtem 1938 je dodneška ve sbírkách Musea Šumavy v Kašperských Horách.

Nadšení šumavského německého obyvatelstva z připojení k Říši však nemělo mít dlouhé trvání.  Hitler proti jejich očekávání tvrdě postupoval proti vlastnímu německému obyvatelstvu. Hned po připojení dal zatknout 20tisíc sudetských Němců a z toho jich bylo 7 až 8 tisíc okamžitě odvezeno do věznic a koncentračních táborů. Jednalo se především o příslušníky sociální demokracie a komunisty.  Npříklad sociální demokraté z Hartmanic byli odvezeni do koncentračního tábora v Dachau, z Kašperských Hor byly postiženy rodiny Fuxova, Pilsnerova a další. Muži a chlapci museli narukovat do Wehrmachtu a šumavští Němci byli jako nespolehliví posíláni vesměs na východní frontu. Z obcí mizely židovské rodiny, které tady s Čechy a Němci žily už od středověku. Nikdy se sem již nevrátily. S postupující válkou odcházelo čím dál víc a čím dál mladších chlapců. I tady na Mouřenckém hřbitově bychom našli hroby padlých. Zásobování vázlo, zemědělské odvody se stále zvyšovaly, jakýkoliv projev nedostatku válečného nadšení byl tvrdě trestán. To bylo tady, na německém území v Gau Böhmerwald. O mnohem horším postavení Čechů v protektorátu není třeba se rozepisovat, jedná se o známá fakta.

Válka se chýlila ke konci, Němci prohrávali na všech frontách. Exilový prezident Dr. Edvard Beneš rozpracoval plán poválečné očisty Československa od německého živlu. Tzv. desetibodový plán konzultoval se spojenci – Stalinem, Churchillem, Rooseveltem. Je téměř jisté, že odsun byl iniciativou české strany. Na přelomu července a srpna 1945, na Postupimské konferenci velmoci tomuto plánu již jen požehnaly.

I na Šumavě v prvních týdnech po konci války chyběla pevná centrální správa. Armádní směrnice přikazovaly vojákům chovat se ke všem Němcům včetně žen a dětí jako k nepřátelům. Tento postoj je do jisté míry pochopitelný a je vyvolaný válečnými hrůzami, terorem, heydrichiádou, koncentračními tábory apod.  Němci z oblasti Mouřenci a okolních osad byli vězněni v zadním traktu sušické radnice tzv. „šubárně“. Starosta obce Červená Alois Wedelberger popisuje neuvěřitelně brutální bití a výslechy, které se tam odehrávaly.  Nejbrutálněji se chovali mladí chlapci ve věku 18 – 20 let, tzv. Revoluční gardy.  Ve zmatku poválečné doby našli své uplatnění lidé s temnou minulostí, ti, kteří doby využili k vlastnímu prosazení, obohacení, zakrytí svých vlastních přečinů a zločinů a také obyčejní sadisté. 

V Reifově domě v Železné Rudě bylo umučeno několik Němců, mezi jiným Karl Kopp ze Stodůlek a učitel Karl Zettel z Prášil. Georg Heitschel von Henegg z Karlova byl jako přesvědčený nacista popraven v Klatovech. Ve vězení byl utýrán Rudol Maa, profesor kašpersko-horské reálky.  Fanny Pruchová z Pustiny byla obviněna z držení zbraní, ačkoliv to nebyla pravda a postřelena uprostřed svých dvou dětí tak, že zraněním podlehla. Filip Troch z Dolního Kochánova, otec 9 dětí byl uvláčen za vozem a zastřelen byl i hluchoněmý pastýř Günther Schmidt z Grubwegu u Velkého Boru. Smutné je, že se až na výjimky jednalo o civilisty, kteří se za války v podstatě ničeho nedopustili. Opravdoví viníci byli tou dobou již bezpečně v Německu.

Postavení německé menšiny upravovalo vládní nařízení z 5. května 1945 a dekret prezidenta republiky z 19. 5. 1945, jimiž byli Němci prohlášeni za státně nespolehlivé obyvatelstvo. Většinou nosili bílou pásku s písmenem N, zajatci žlutou, antifašisté bílo-červenou. V okolí Kašperských Hor nosili Němci, kteří chodili na práci bílou pásku s písmenem P. Ti Němci, kteří byli občany předválečného Československa, byli zbaveni volebního práva, vyloučeni z veřejné a vojenské služby. Byla omezena možnost uzavírat česko-německé manželství. Peněžní vklady byli převedeny na vázané, s nimiž majitelé nesměli volně disponovat. V pohraničí byl zakázán volný pohym osob německé národnosti. Měli určeny hodiny pro nákup v obchodech. Na dvorech a v továrnách se objevovali první národní správci. Majetky byly polepeny plakáty s nápisy „Státní majetek“ a hospodářům bylo sděleno, že jim nadále nic nepatří. Při stále se opakujících domovních prohlídkách byli němečtí obyvatelé systematicky okrádáni, pokud se bránili zbiti.  Ti, co prohlídky prováděli, neměli k tomu žádné oprávnění, většinou byli oblečeni v různě posbírané součástky uniforem a vydávali se za tzv. komisaře. Toto shodně popisují Zephyrin Beywl z Kochánova a Maria Frank z Opolence. Na Šumavu přicházeli už od roku 1945 noví osídlenci a to do domů, kde ještě bydleli jejich majitelé. Vzájemné soužití nebylo jednoduch a někteří Němci vypráví, že odsun pro ně byl vlastně vysvobozením.  Byly i vzácné případy, kdy se obě rodiny spřátelily a přátelství udržovaly i po odsunu.  Již v květnu 1945 museli Němci odevzdat radiopřijímače, šperky, fotoaparáty, hudební nástroje a dalekohledy.  Ve Filipově Huti, kde lesní dělníci byli vynikajícími hudebníky, si mohli své nástroje občas vypůjčit a zahrát na zábavách a mších.

Mnoho Němců ilegálně přecházelo hranice do Německa už před odsunem a to opakovaně, ve snaze zachránit alespoň něco ze svého majetku.  Nezřídka se vraceli i po odsunu, aby se postarali o opuštěné hospodářství, dobytek, úrodu. Z těch se po roce 1948 rekrutovali převaděči lidí, protože znali dobře terén a cesty a uměli se v něm nepozorovaně pohybovat. Byli i určité profese, které se odsunu obávat nemuseli – lesní dělníci, tzv. sáňkaři – ti, kteří v zimě na saních sváželi dřevo, skláři atp.

K realizaci odsunu se zřizovala tzv. sběrná střediska. Lidé jim běžněji říkali „sběrný tábor – Sammellager“. Podle směrnice ministerstva vnitra tato střediska měla sloužit „k postupnému a plynulému soustředění osob určených k odsunu“. Pro Němce ze sušické oblasti bylo zřízeno sběrné středisko v Dlouhé Vsi u Sušice.  Z bývalého okresu Kašperské Hory a obcí Javorná a Zhůří – Haidl am Ahornberg, kde podle sčítání v roce 1939 žilo celkem 20 316 obyvatel, bylo dvanácti transporty odsunuto 14 507 Němců. Zbývajících cca 5 800 lidí, kterých se oficiální odsun netýkal, tvořili Češi, Němci ze smíšených manželství, specialisté, nemocní (kteří čekali na zvláštní transport), zatčení, dále lidé, kteří přešli legálně nebo ilegálně hranice, padlí, mrtví … Transporty Němců z oblasti a obcí kolem Mouřence šly přes Furth im Wald a mířily do těchto oblastí: Treysa – Essen, München – Allach, Augsburg, Heidelberg, Dachau, Regensburg, Karlsruhe, Würzburg a Bamberg. Před odsunem se lidem doručovaly tzv. evidenční a transportní lístky. Pak postupně následovaly výzvy dostavit se v určitou dobu na shromaždiště nebo do sběrného tábora. Doba k přípravě zavazadel mohla trvat i několik dnů nebo jen dvě nebo tři hodiny. před odsunem byly prováděny kontroly obsahu zavazadel i zdravotní prohlídky. Svá zavazadla ke shromaždišti si Němci táhli na ručních vozících, nebo jim je někdo přivezl na žebřiňáku či hnojáku. Po nutném odbavení byli odsunovaní odváženi autobusy nebo nákladními vozy do sběrného střediska ve Staré Dlouhé Vsi, které bylo zřízeno v budově bývalé říšské pracovní služby. Lidé během tohoto pobytu, trvajícího 10 – 14 dní, měli u sebe jen svá příruční zavazadla. Bedny, kufry a pytle ležely v Schellově továrně. Práceschopní byli nasazováni na práci ve sběrném středisku nebo okolí. Na sušické nádraží se odvážela napřed zavazadla a pak lidé. Do jednoho vagónu – dobytčáku se muselo vejít 30 osob včetně veškerých příslušných zavazadel.

Již jsme tu mluvili o panu faráři Andraschkovi, jenž tu sloužil 47 let a který příkaz odsunu nesl tak bolestně, že ho Pán povolal předtím, než musel z místa svého srdce odejít. Ve vzpomínkách pamětníků zaujímá nejvíc místa popis posledních okamžiků ve staré vlasti, loučení s domovem i průběh vlastního odsunu. Čteme tak o rozloučení s hroby nejbližších, o poslední mši ve farním kostele, poslední noci pod střechou rodného domu, posledním krmení dobytka nebo o posledních pohledech k šumavským horám. I při svém odchodu odsunovaní vyjadřovali například starost o to, zda noví lidé přijdou do hospodářství včas, aby dobytek pravidelně krmili a podojili.

Odsun se uskutečnil na základě myšlenky kolektivní viny. Tento termín byl implementován německými okupanty po dobu celé války. Po válce se na Šumavě opět použil pojem kolektivní viny, tentokrát českou stranou. Jako odplatu byli šumavští Němci okradeni o svůj majetek a odsunuti ze svých domovů. Po odsunu si příroda vzala většinou jejich obdělaná pole zpět a to málo, co zůstalo jako vzpomínka na bývalé obyvatele bylo často ještě zničeno. Co se stalo nemůže nikdo vrátit zpět. Co by se stalo, kdyby šumavští Němci bývali nebyli odsunuti také nevíme. Můžeme jen pokračovat na naší životní cestě s vědomím, kolik zla dokáže člověk páchat na druhém člověku a poučit se z toho, tak jak to dělávali lidé od 12 století, kdy se Češi a Němci rozhodli sdílet společný život.

Prameny: rozhovory s pamětníky, jež nechtějí být jmenováni; Dějiny zemí koruny české II., kolektiv autorů, Paseka Praha Litomyšl 2002, 8. Vydání; Im Lande der künischen Freibauern, Maria Frank, vydavatel a rok vydání nezjištěn; Soukromé poznámky a články PhDr. Vladimíra Horpeniaka, historika Muzea Šumavy Sudetská pouť aneb Waldgang, Petr Mikšíček, Dokořán, 2005, 1. vydání

Dunkle Erinnerungen an die Geschichte des Böhmerwaldes

Wenn man in das Schicksal des St. Maurenzen und des Böhmerwaldes hineinsehen will, muss man dies betrachten im Kontext des Geschehens im ganzen Land. Das deutsch-tschechische Zusammenleben war mehr oder weniger problemlos seit seinem Ursprung im 12 und 13 Jahrhundert. Erst im 19 Jahrhundert ändert sich etwas, denn in dieser Zeit entstand unter dem Einfluss der Romantik der Nationalismus. Man wurde sich seiner nationalen Identität bewusst. In den Tschechischen Ländern fängt der sogenannte Nationale Wiedergeburt (narodni obrozeni) statt.  

Die ersten deutschen Kolonisatoren besiedelten das Grenzgebiet am Anfang des 13 Jahrhunderts unter  Premysl Ottokar I. Die Tschechen lebten in dieser Zeit vor allem im Tiefland und hatten mit dem Leben im Berggebiet keine Erfahrung. Deshalb wurde dieser Bereich von deutschen besiedelt und sie waren im Allgemeinen sehr erfolgreich. Die Dorfer wurden gestiftet von einem sogenannten Lokator nach deutschem Recht, da Tschechisches in jener Zeit noch nicht bestand. Wir kennen einen diesen Lokatoren im Böhmerwald sogar bei Namen. Es war Heinzlin Bader, den Karl IV beauftragte mit der Stiftung von Siedlungen in der Gegend von Bergreichenstein und Rothsaifen ins besondere. Für seinen Erfolg bekam er dort einen Stück Land als Erbgut. Dieses Dokument wurde erhalten und im 20 Jahrhundert wieder gefunden. Die Nachkommenschaft schenkte dieses Land dem Tschechischen Staat. Das Teil Rothsaifens wo Bader wohnte heißt bis auf Heute Bayerov, früher Baderov.

Die erste Zeichen Dissonanz zwischen dem Tschechisch und Deutsch sprechenden Bürgern ist aufgezeichnet worden in der Dalimil Chronik  aus dem 14 Jahrhundert, aber erst im 19 Jahrhundert wurde die fruchtbare Tätigkeit der deutschen Kolonisatoren in dem Grenzgebiet von Tschechien und Mähren von den tschechischen Nationalisten als die historisch erste Usurpation unseres Landes betrachtet. Nichtsdestoweniger wurde das friedliche Zusammenleben zwischen Tschechen und Deutschen mehr oder weniger problemlos vorgesetzt bis den Zerfall der Österreichisch-ungarischen Monarchie. Nach dem 28  Oktober 1918 lehnten die meisten Deutschen die Entstehung von der Tschechoslowakei ab. Die Tschechen dagegen betrachteten dies als die erwünschte Verwirklichung ihres eigenen Nationalstaates. Die Deutschen appellierten an ihr Recht auf Selbstbestimmung nach dem amerikanischen Präsident Woordrow Wilson. Sie wünschten sich, dass die Gebiete wo es eine deutsche Mehrheit gab Teil Österreichs sein wurden, des sogenannten deutschen Österreich. Die deutschen Abgeordneten proklamierten sogar separatistische Einheiten. Am 4 März 1919 gab es eine friedliche Manifestation für das Recht auf Selbstbestimmung, wonach ein eintägiger Generalstreik stattfand. Die Demonstration wurde von der tschechischen Armee, die in dieser Zeit allmählich alle Grenzgebiete unter Kontrolle hatte, unterdrückt. Es gab 54 Tote und ungefähr 80 Verwundete.

Der deutsche Böhmerwälder Widerstand gegen die Entstehung von der Tschechoslowakei konzentrierte sich in Bergreichenstein und benachbarten Orten. Die Bewohner wollten dem Staat keine Steuer bezahlen und die lokalen Kriegsveteranen und  Scharfschützen vereinigten sich in einer sogenannten Bürgerwehr. Auf Anliegen der Bergreichensteiner Bewohner schickte Wien Dr. Rudolf Müller, der in Bergreichenstein das Bezirksamt verwalten sollte, der Landesregierung in Linz untergeordnet, also als Teil Oberösterreichs. Hartmanitz, Albrechtsdorf, Langendorf und weitere Dörfer rundum Schüttenhofen haben sich Bergreichenstein angeschlossen. Müller wurde von der tschechischen Armee verhaftet und später als unerwünschter Fremdling aus der Tschechoslowakei ausgewiesen. Die Armee unter der Leitung von Oberleutnant Forcht besetzte danach Bergreichenstein. Alles verlief in Ruhe und ohne Widerstand. Am 22 November 1918 akzeptierte die Stadt die Souveränität des tschechoslowakischen Staates. Die Vereinbarung von St. Germain wurde das Sudentengebiet zur Tschechoslowakei gefügt.

Im Jahre 1921 lebten in dem neuen Staat 6,6 Millionen Tschechen und 3,3 Millionen Deutschen daneben auch 2 Millionen Slowaken und anderthalb Millionen Bewohner anderer Völkerschaft. Es handelte sich also um eine Minderheit, die fast ein Viertel der Bevölkerung ausmachte. Die Minderheitspolitik war während der ersten Republik sehr avanciert. Der Staat behandelte die Bürger nicht aus dem Prinzip von Nationalität, sondern Bürgerschaft. Die Tschechoslowakei kannte im Europäischen Bereich den größten Anteil von gewählten Vertretern der Deutschsprachigen in der Verwaltung, die größte Anzahl von deutschen Grundschulen, Realschulen, Universitäten, Verlegern von Büchern und damit auch Bücher in deutsche Sprache. Dort wo diese Minderheit mit mehr als 20% vertreten war, war das Deutsch die zweite offizielle Verwaltungssprache. Die Nationalminderheiten waren völlig frei um Organisationen und verschiedene Vereine zu gründen. Dennoch gelang es nicht, die deutschsprachige Bevölkerung von der Idee des tschechoslowakischen Staates zu überzeugen. Teilweise wird es seinen Grund haben in der Gegebenheit, dass es außerhalb Prag kein deutschsprachiges  Radio gab, das die tschechische Politik erklären und verteidigen konnte. Auch pro-tschechoslowakische deutschsprachige Zeitungen gab es kaum. Die Böhmerwälder hörten deshalb vor Allem Rundfunksendungen aus Deutschland, die seit 1933 sehr stark nazistisch orientiert waren.

Die ökonomische Krise der 30 Jahren traf das Grenzgebiet sehr stark. Es ist also kein Wunder, dass die deutschen Böhmerwälder ihre Situation mit Deutschland verglichen. Deutschland war seit der Hälfte der 30 Jahren im Aufschwung geraten, auch wegen der Kriegsproduktion. Die Sehnsucht nach der Angliederung an Deutschland wächst und damit auch die Sympathien mit den extrem nationalistischen Meinungen der Konrad Heinleins. Seine sudetendeutsche Partei wurde in den Wahlen von 1935 die stärkste politische Partei in der Tschechoslowakei. Am Ende der 30 Jahren wurde die Situation unerträglich. Dafür gab es viele Faktoren die zu Unzufriedenheit und Nationalextremismus unter den deutschen Böhmerwälder führten. Alles endete mit dem Münchner Abkommen, der die Tschechoslowakei zwang ihr Recht auf das Grenzgebiet auf zu geben.

Im Böhmerwald hatte man jedoch schon seit 1936 mit dem Bau von Befestigungsanlagen begonnen. Die Armee hatte das Grenzgebiet besetzt. Im September 1938 wurde die Situation kritisch. Die Schulen wurden geschlossen, Zeitungen wurden nicht mehr geliefert, die Post funktionierte nicht mehr und die Bürger mussten Funkempfänger abgeben. Die deutschen Böhmerwälder hatten Angst, sie würden von der tschechoslowakischen Armee zur Mobilisation aufgefordert. Das Münchener Abkommen war aus dieser Sicht eine Befreiung von der tschechischen Botmäßigkeit.

Es entstand eine neue Zick-Zack-Grenze je nachdem welche Nationalität in der Mehrheit war. Schüttenhofen war z.B. tschechisch, Langendorf, Annathal oder Maurenzen deutsch, so wie Bergreichenstein. Die   die in gemischter Ehe lebten durften bleiben. Auch galt es für spezifische Berufe. Die Tschechen, die an der anderen Seite der Grenze arbeiteten brauchten einen Passierschein.

Die deutschen Böhmerwälder begrüßten die Wehrmacht als ihre Befreier. Die deutsche Armee besetzte diesen Teil des Böhmerwaldes an den 8 Oktober. Es regnete heftig. An den 16 Oktober wurde in Bergreichenstein H. Messen gefeiert als Dank für den Anschluss zum Dritten Reich. Es wurden neue Ämter errichtet, z.B. der Landrat, Bezirksgericht, Bauamt. Da die deutschen die Zugverbindung nach Schüttenhofen verloren, fuhr bis Bergeisenstein ein Bus. Nur dort konnte man eine Zugverbindung bekommen. Der Bergreichensteiner Stadtrat schenkte im Herbst 1938 dem Führer die Burg Kasperk als Dank für die Befreiung von fremder Vorherrschaft. Der Bürgermeister besuchte sogar das Büro des Führers um dort persönlich das Schenkungsdokument zu übergeben. Hitler lehnte die Burg ab.

Der Enthusiasmus der deutschen Böhmerwälder war nicht von langer Dauer. Gegen der Erwartung der deutschen Böhmerwälder benahm sich die deutsche Armee sehr hart gegenüber den eigenen Bürgern. Gleich nach dem Anschluss wurden 20.000 Sudentendeutsche festgenommen und ungefähr 7 bis 8 Tausend davon wurden gleich nach Gefängnissen und Lagern herübergebracht. Es ging vor Allem um Mitglieder der Sozialdemokratische Partei und Kommunisten. Die Sozialdemokraten aus Hartmanitz wurden rübergebracht in dem Konzentrationslager Dachau. In Bergreichenstein betraf es z.B. die Familien Fuchs, Pilsner u.a. Weiter mussten Männer und Jungs sich bei der Wehrmacht melden. Da die deutschen Böhmerwälder vom Reich als unzuverlässig betrachtet worden, wurden sie oft gleich an die Ostfront gesendet. Allmalich verschwanden aus den Dörfern auch die jüdischen Familien, die hier seit dem Mittleralter friedlich unter den tschechischen und deutschen Böhmerwälder lebten. Sie sind nie mehr zurückgekehrt. Der fortschreitende Krieg forderte allmählich immer jüngere Bewohner für die Armee. Auch hier am Maurenzener Friedhof finden wir Gräber von Gefallenen. Die Approvisionierung verlief immer schlechter, Abschöpfungen wurden immer großer, und fehlende Begeisterung für den Führer und den Krieg wurde streng bestraft.

Als der Krieg zu Ende ging lies Exil Präsident Dr. Edvard Benes einen Plan für die Säuberung der Tschechoslowakei von deutschen Elementen ausarbeiten. Diesen 10 Schritte-plan konsultierte er mit den Alliierten. Es ist wird heute schon als ein Faktum betrachtet, dass die Vertreibung der deutschen Böhmerwälder eine Tschechische Initiative war. Deshalb war es genügend das die Alliierten bei der Potsdamer Konferenz im August 1945 diesem Plan nur noch ihren Segen gaben.

In den ersten Wochen nach dem Kriegsende gab es im Böhmerwald keine zentrale Verwaltung. Die Armeeverordnung lautete, die Soldaten sollten sich gegenüber alle deutschen, inkl. Frauen und Kindern, als Feinde betrachten. Die deutschen Böhmerwälder aus der Gegend von Maurenzen, wurden im Schüttenhofener Rathaus gefangen gehalten. Der Bürgermeister von Rothsaifen, Alois Wedelberger, schreibt über unglaublich brutales Schlagen das während den Verhören stattfand. Die brutalsten waren junge Männer im Alter 18-20 Jahren, die Mitglied der revolutionären Garde waren. In diesem Nachkriegs Chaos konnten Leute mit einer schrecklichen Schattenseite frei Handeln. Im Hause Reif in Bergeisenstein wurden einige deutschen gefoltert. Unter denen waren z.B. Karl Kopp aus Stodulky und Lehrer Karl Zettel aus Prasily. In Klattau wurde Georg von Henegg aus Karlov exekutiert da er überzeugt Nazi war. Im Gefangnis wurde Rudolf Maa, Lehrer an der Bergreichensteiner Realschule gefoltert. Es sind nur einige Beispiele sehr traurige Geschichten von oft unschuldigen Zivilisten, denn die wirklichen Schuldigen waren schon längst nach Deutschland verschwunden.

Die Position der deutschen Minderheit wurde unter anderem vom staatlichen Dekret von 5 Mai 1945 und einem Dekret des Staatspräsidenten vom 19 Mai 1945 geregelt. Die deutschen wurden als staatlich unzuverlässige Mitbürger betrachtet. Die meisten mussten weise Armbänder tragen mit dem Buchstaben N, Kriegsgefangene trugen einen gelben Band und Antifaschisten einen weiß-roten Band. Die deutschen, die in der Umgebung von Bergreichenstein in die Arbeit trugen ein Band mit dem Buchstaben P. Deutschen, die Burger der ersten Republik waren wurde das Wahlrecht entnommen und durften keinen öffentlichen oder Militärdienst vertreten. Es war sehr schwer eine deutsch-tschechische Ehe zu schließen. Geldanlagen deutscher wurden umgesetzt in gebundene Einlagen und waren nicht mehr frei verfügbar. Im Grenzbezirk frei Verkehr von Personen deutscher Völkerschaft verboten. Für sie gab es spezielle Einkaufszeiten in Geschäften. Es wurden Nationalverwalter angestellt in den Fabriken und Höfen und die Aufschrift „Staatseigentum“ verbreitete sich überall. Die Eigentümer und Landwirte wurden informiert ihnen gehöre hie r Nichts mehr. Während der immer häufigeren illegalen Hausinspektionen von selbstbenannten Kommissaren wurden die deutschen Bürger systematisch beraubt von was sie noch besaßen. Diejenigen, die sich widersetzten waren ihr Leben nicht sicher. Dies wird unter anderem von Zephyrin Beywl aus Kochánov und Maria Frank aus Opolenec beschrieben.

Den Böhmerwald besiedelten seit 1945 neue Bewohner, die sich nach Wunsch ein Heim suchten ungeachtet ob das Objekt noch von den ehemaligen Eigentümer bewohnt war oder nicht. Das Zusammenleben war sehr schwierig und einige deutsche Böhmerwälder erzählten die Vertreibung war für sie letztendlich eine Befreiung aus den schrecklichen Bedingungen in denen sie nach dem Krieg in ihrer Heimat leben mussten. Es gibt auch Beispiele von Familien, die befreundet worden sind und nach der Vertreibung ihre Ferien in Ihrem alten Haus machen konnten.

Die Vertreibung wurde gut organisiert. Die deutschen wurden in die Sammellager gebracht, die zum Ziel hatten einen schnellen Durchlauf zu ermöglichen. Der Sammellager für die das Bezirk Schüttenhofen befand sich in Langendorf. Aus der Gegend von Bergreichenstein wo im Jahre 1939 über 20.000 Personen wohnten wurden in 12 Transporte 14.500 Personen vertrieben. Die nichtvertriebenen waren entweder Tschechen, Deutsche aus gemischten Ehen, daneben auch diejenigen die einen speziellen Beruf hatten, Kranken (die warten auf ein speziellen Transport), Kriegsgefangene usw. Die Transporte aus der Maurenzener Gegend führten über Fürth im Wald in sehr verschiedenen Richtungen: Treysa – Essen, München – Allach, Augsburg, Heidelberg, Dachau, Regensburg, Karlsruhe, Würzburg a Bamberg.

Von der Vertreibung wurden die jeweiligen Personen informiert mittels eine Meldebescheinigung und Fahrschein. Danach wurden sie aufgefordert sich beim Sammelpunkt oder Sammellager zu melden. Mache hatten nur einige Stunden um sich auf die Reise vorzubereiten. Vor dem Transport gab es noch eine Gepäckkontrolle und Gesundheitskontrolle. Überall waren Gruppen von deutschen zu sehen mit Gepäck auf Wagen oder Handkarren. Im Sammellager musste man 10 bis 14 Tagen warten und hatte nur Handgepäck zu seiner Verfügung. Die Koffer, Taschen und Boxen wurden aufbewahrt in der Schell Fabrik. Das Großgepäck wurde in selbständigen Wagen transportiert. Menschen wurden je 30 Personen inklusive Handgepäck in Züge mit Viehwagons  transportiert.

Die Vertreibung fand statt auf der Grundlage kollektiver Schuld. Der Begriff kollektive Schuld wurde von dem Besetzer wahrend dem ganzen Krieg implementiert. Nach dem Krieg bekamen in der Tschechoslowakei, also auch in dieser Gegend jetzt aber von tschechischer Seite die deutschen Böhmerwälder die kollektive Schuld für das Geschehene und wurden ihres Eigentums und Heims beraubt und so kollektiv betraft. Nach ihrer Vertreibung nahm die Natur die Überhand und blieb nur wenig übrig von dem, was die Vertriebenen hinterließen. Was passiert ist kann man nicht mehr ändern. Was passieren würde wenn die deutschen Böhmerwälder nicht vertrieben wurden wissen wir auch nicht. Man kann nur weiterleben im Bewusstsein das der Mensch zu sehr schlechtem im Stande ist und seine Lehre daraus ziehen, so wie die Menschen das gemacht haben seitdem im 12 Jahrhundert Tschechen und Deutsche sich entschieden zusammenzuleben

Quellen: Gesprachen mit Zeitgenossen, die nicht mit Namen genannt werden möchten; Dějiny zemí koruny české II., kolektiv autorů, Paseka Praha Litomyšl 2002, 8. Vydání; Im Lande der künischen Freibauern, Maria Frank, Herausgeber und Jahr nicht bekannt; Privatnotitzen und Artikel von PhDr. Vladimíra Horpeniaka, Historiker der Museum des Böhmerwaldes in Bergreichenstein; Sudetská pouť aneb Waldgang, Petr Mikšíček, Dokořán, 2005, 1. vydání