* 2) Život věhlasného děkana Franze Andraschka z Mouřence (1899 - 1946)/ Das Leben von Dechant Franz Andraschko von St. Maurenzen (1899 - 1946)
Děkan Franz Andraschko, farář na sv. Mouřenci, 1899-1946
P. Franz Andraschko nastoupil dne 5. září 1899 na Mouřenec jako nástupce těžce nemocného faráře P. Wintera. Nedávno byl vysvěcen na kněze a nikdo tehdy netušil, že na mouřeneckém kopečku bude jeho poslední štace, na které bude pracovat až do dne, kdy Pán ho zavolá k sobě. Zde prožil dvě světové války. Přežil s tím související politické změny a zmatky. Byla to pro tohoto mírumilovného a pokojného kněze velmi náročná doba, ve které často prožíval těžké chvíle. Poslední týdny svého života byly pro něho snad nejtěžší, snad ani ne tolik kvůli postupně se zhoršující zdravotní stav. Pro něho byla smrt na Květnou neděli 1946, kdy první vlna jeho německých farníků se již musela sbalit a opustit milovanou zem, vysvobozením. Nemusel se už nechat odsunout, jako zbylé německé obyvatelstvo.
Franz Andraschko se narodil 22. ledna 1875 v Českých Žlebech, okres Prachatice jako syn chudých a hodných sedláků. Aby rodinu uživil jeho otec také pracoval jako bednář. Když směl jeho starší bratr Johann vstoupit do vídeňského malého semináře, prosil své rodiče tak dlouho, aby ho také nechali studovat na faráře, že ho nakonec uvolnili. Nebylo totiž jednoduché získat na takové studium dostatek financí, ale rodiče si to břemeno rádi na sebe vzali, aby svého snaživého syna viděli šťastného. Dne 23. července 1899 byl 24letý Franz vysvěcen na kněze.
Svědci, jako např. manželé Erika a Emmanuel Hofmannovi, kteří měli s P. Andraschkem velmi přátelský vztah, vyprávějí o něm, jako o churavém, velmi přísném, ale srdečném člověku. P. Andraschko měl stále otevřené srdce pro potřebné, jak pro ty, kteří klepali na farní dveře, tak pro nemocné, které pěšky navštěvoval v každém počasí. To bylo v zimě při metr vysokém sněhu často velmi náročné. Každou neděli pozval jednoho chudého člověka na farní oběd. Také pravidelně posílal svou hospodyni do domovů těchto potřebných rodin a vypomáhal jim nejrůznějšímu způsoby.
K jeho velkým úspěchům patří také rekonstrukce střechy kostela v roce 1909. Další stavební práce následovaly až po první světové válce, kdy byl zase k dispozici potřebný materiál. Jeho další významný počin byl úplně jiného rázu. V roce 1912 oddal Josefinu Meister, židovku z Kunratic, s katolíkem Karlem Netwalem. Byla to neobvyklá svatba, která způsobila rozruch daleko za hranicemi farnosti. Velmi přešlí až zoufalý byl Josefin otec, Hermann Meister, který rozhodnutí své dcery považoval za poklesek, jež do konce života nedokázal přijmout. Hermann Meister byl posledním Židem, který žil v Kunraticích, kde se do roku 1848 nacházelo celé židovské ghetto. V létě 1942 byl zatčen a po krátkém pobytu v koncentračním táboře Dachau byl přemístěn do koncentračního tábora Terezín, kde 2. dubna 1943 zemřel.
V roce 1908 se v Kunraticích stala velmi zajímavá událost, která P. Andraschka přidělala mnoho starostí. Bylo to v době, kdy kunratický zámek opět změnil majitele. Přistěhoval se z Německa pan Emil Aschendorf, což byl protestant, který vedl evangelické bohoslužby v zámecké kapli, bez toho, že by se obtěžoval někoho žádat o povolení. Brzy se tento čin dostal k sluchu P. Andraschka a ten ihned stěžoval u arciděkanství v Kašperských Horách. Ty tuto záležitost neprodleně nahlásili do Sušice a na konzistoř biskupství českobudějovickém. Bohoslužby se po té zcela zakázali a pan vikář Soukup nechal znovu vysvětit zámeckou kapli. Tento celý případ rozproudil vlnu záště a hněvu u německých a rakouských protestantů. P. Andraschko se cítil nucen ve všech katolických novinách Německa otisknout článek, ve kterém hájil svůj postoj a ospravedlňoval celkový zákaz evangelických bohoslužeb ze strany katolické Církve.
Nezapomenutelné jsou aktivity, které P. Andraschko vyvíjel k záchraně kostelních zvonů. Nejprve se to týkalo válečného roku 1917. Tehdy se mu podařilo zachránit alespoň nejstarší zvon z roku 1329. Dva zbylé byly roztaveny. Trvalo to do roku 1927, než byly zvony nahrazeny jinými. Když byla druhá světová válka v plném proudu, v roce 1942 přijelo si vojsko pro zvony znovu. I tentokrát se podařilo faráři Andraschkovi pomocí triku zachránit historický zvon z roku 1329.
Láska k bližním byla pro pana děkana Franze Andraschka vždy důležitým měřítkem jeho jednání. Proto pro něj muselo být těžké, být svědkem rychlého úpadku křesťanských hodnot, zejména v období mezi světovými válkami a zvlášť po připojení Šumavy k Německé říši. Nezbývalo mu nic než tiše sledovat jak farníci, které byly věrní režimu, vystupovali z Církve, a to jen proto, že to nový systém podporoval a že si tím doufali zajistit výhody ve svém společenském a pracovním postavení. Postupné odstraňování křížů ze školních tříd musela P. Andraschka velmi znepokojovat a rozhořčovat, ale nemohl proti tomu nic dělat.
V létě 1944 posílil P. Andraschka ve službě farní vikář Johann Landwehr. Byl jeden ze skupiny Schonstattských kněží, které v roce 1938 biskupství povolalo na Šumavu z německého Munsteru. Měli naplnit místa, která zanechali čeští kněží, kteří se odešli do vnitrozemí po odtržení sudetského území od Československa.
I když si nikdy nestěžoval na svůj zdravotní stav, bylo na počátku roku 1946 jasné, že jeho konec se blíží. Doporučili mu, aby se nechal ošetřit v nemocnici, ale on to odmítl. Chtěl zemřít doma, na faře. Na svém smrtelném lůžku prosil svou hospodyni Annu Hofmann a Anotnii Keller, manželku hlavního učitele místní školy, aby se v kapli za něho pomodlili, aby ho Pán brzy vysvobodil z trápení. V pozdním odpoledni dne 12. dubna 1946 P. Franz Andraschko pokojně zesnul. Byl pohřben na hřbitově vedle vchodu do kostela. Poslední jeho prosba zněla: „Po mé smrti by se více za mne mělo modlit, než by se o mně mělo mluvit.“
Milí hosté, rád bych na závěr své přednášky přidal jednu poznámku, která se velmi hodí k našim snahám o pokojné soužití, k němuž se vážou mnohé aktivity rozvíjené P. van Zavrelem. Ocituji slova, která nám papež Benedikt v roce 1992, v době kdy byl ještě kardinálem v Mnichově, poslal ve své zdravici u příležitosti znovuvysvěcení kostela. Napsal nám:
„Přeji si, aby nově navázané vztahy mezi Bavorskem a Čechy přispěly k účinné nové evangelizaci. Kéž z nové síly víry vzroste čím dál hlubší jednota a trvalý mír mezi národy Evropy.“
Karl Suchy
Mnichov, květen 2013
Dechant Franz Andraschko, Pfarrer von St. Maurenzen 1899-1946
Als am 5. September 1899, also kurz vor der Jahrhundertwende, Franz Andraschko als Kaplan zum Nachfolger des schwer erkrankten Pfarrers Winter berufen wurde, konnte niemand ahnen, dass er einmal bis zu seinem Lebensende hier am Maurenzner Berg wirken würde. Hier an seiner Wirkungsstätte hat er zwei Weltkriege und die damit einhergehenden politischen Wirren und Veränderungen überstanden. Es war eine Zeit, die den ganz auf friedliches Zusammenleben ausgerichteten Seelsorger oft schwere Stunden bereitete. Die letzten Wochen seines Lebens hat er besonders schmerzvoll empfunden nicht allein wegen seines zunehmend verschlechterten Gesundheitszustandes. Für ihn war der Tod am Palmsonntag 1946, als seine ersten deutschen Pfarrkinder bereits die Kisten packen mussten, eine Erlösung. Die Vertreibung selbst hat er nicht mehr antreten müssen.
Franz Andraschko wurde am 22. Januar 1875 in Böhmisch Röhren (Ceske Zleby), Kreis Prachatitz, als Sohn armer und braver Bauersleute geboren. Sein Vater betrieb im Nebenerwerb das Handwerk eines Fassbinders. Als sein Bruder Johann nach Wien ins dortige Knabenseminar eintrat, drängte der jüngere Franz seine Eltern so lange, bis sie auch ihn Pfarrer studieren ließen. Es war nicht leicht, das Geld dafür aufzubringen, doch die Eltern nahmen diese Last für ihren strebsamen Sohn gerne auf sich. Am 23. Juli 1899 wurde Franz Andraschko zum Priester geweiht.
Zeitzeugen, wie Frau Erika Hofmann aus Annathal, die zusammen mit ihrem Ehemann Emmanuel Hofmann zu Pfarrer Andraschko über viele Jahre ein inniges Verhältnis pflegten, berichten, dass er, seit sie denken können, oft kränklich war. Sie haben ihn als strengen, gutherzigen Menschen in Erinnerung behalten. Über weite Fußmärsche erstreckten sich oft seine Krankenbesuche, die ihm im Winter bei oft meterhohem Schnee bis an die äußerste Grenze der Belastbarkeit brachten. Für Menschen, die hilfesuchend an seine Pfarrhaustüre klopften, hatte Pfarrer Andraschko stets ein offenes Ohr. So lud er jeden Sonntag einen dieser Armen zum Mittagessen ein. Daneben ließ er regelmäßig seine Haushälterin in die Häuser dieser in Notlage lebenden Pfarrkinder gehen, um ihnen mit Kleinigkeiten zu helfen.
Zu seinen großen Amtshandlungen gehörte die Instandsetzung des Kirchendaches im Jahre 1909. Weitere Arbeiten folgten, als nach dem Ersten Weltkrieg wieder Material zur Verfügung stand. Eine Amtshandlung ganz anderer Art war im Jahre 1912 die Trauung der Josefine Meister, einer Jüdin aus Kundratitz, mit dem Katholiken Karl Netwal. Es war eine ganz ungewöhnliche Hochzeit, die damals weit über die Grenzen der Pfarrei großes Aufsehen erregte. Besonders betroffen, ja schier verzweifelt war Josefines Vater Hermann Meister, der den „Fehltritt“ seiner Tochter zeitlebens nicht überwunden hat. Im Übrigen: Hermann Meister war der letzte Jude von Kundratitz, das bis zum Jahre 1848 ein jüdisches Ghetto beherbergte. Im Sommer 1942 wurde Hermann Meister verhaftet und nach einem kurzen Aufenthalt im KZ Dachau ins KZ Theresienstadt gebracht, wo er am 2. April 1943 starb.
In Kundratitz hat sich 1908 ein Vorfall ganz besonderer Art ereignet, der Pfarrer Andraschko große Sorgen bereitete. Der Gutshof hatte wieder einmal seinen Besitzer gewechselt. Mit Emil Aschendorf kam aus Deutschland ein Protestant, der in seiner Schlosskapelle evangelische Gottesdienste abhalten ließ, ohne dafür eine Genehmigung einzuholen. Pfarrer Andraschko erfuhr sehr bald davon, meldete dies dem Vikariat Bergreichenstein, das ihrerseits unverzüglich die Bezirkshauptmannschaft Schüttenhofen und das Bischöfliche Konsistorium Budweis verständigte. Die evangelischen Gottesdienste wurden daraufhin verboten und die Kapelle durch Vikar Soukup neu eingeweiht. Dieser Vorfall hat im reichsdeutschen und österreichischen Protestantismus großen Unmut und Verärgerung ausgelöst, in den sich nun Pfarrer Franz Andraschko in massiver Form einschaltete. Er ließ in allen katholischen Kirchenzeitungen Deutschlands seine Haltung veröffentlichen und rechtfertigte damit das ausgesprochene Verbot der katholischen Kirche.
Unvergessen geblieben sind Pfarrer Andraschkos Anstrengungen und sein Bemühen, die Kirchenglocken zu retten. Dies galt zunächst im Kriegsjahr 1917, als es ihm gelang, wenigstens die alte Glocke aus dem Jahre 1329 zu behalten, während die anderen beiden den Weg in die Schmelzkammern nahmen. Sie konnten erst wieder im Jahre 1927 ersetzt werden. Doch schon im Jahre 1942, als der Zweite Weltkrieg in vollem Gange war, kam es erneut zu einer Ablieferung der Glocken. Und auch diesmal gelang es Pfarrer Andraschko durch einen Trick, die historische Glocke von 1329 zu retten.
Dechant Franz Andraschko, der als Seelsorger aus Berufung stets das Wohl seiner Mitmenschen als Maßstab seines Handelns gesehen hatte, musste mit ansehen, wie in der Zeit zwischen den beiden Weltkriegen und erst recht nach dem Anschluss an das Deutsche Reich der Verfall von christlichen Werten um sich griff. Er musste stillschweigend hinnehmen, wie regimetreue Mitbürger aus der Kirche austraten, nur weil es dem neuen System genehm war und weil sie sich Vorteile in ihrem Vorwärtskommen versprachen. Und Pfarrer Franz Andraschko wird es mit Zorn und Entrüstung , vielleicht auch mit geballter Faust in der Tasche hingenommen haben, als man Christuskreuze in den Klassenzimmern abhängte und sie aus den Schulen entfernte.
Im Sommer des Jahres 1944 bekam Franz Andraschko Unterstützung von Pfarrvikar Johann Landwehr. Es war einer aus der Gruppe der sogenannten Schönstattpriester, die im Jahre 1939 aus Münster in den Böhmerwald gerufen wurden, um die Lücke aufzufüllen, die ihre tschechischen Kollegen durch ihren Rückzug ins verbleibende tschechische Staatsgebiet hinterlassen hatten.
Auch wenn Dechant Franz Andraschko nie über seine Beschwerden geklagt hatte, war zu Beginn des Jahres 1946 nicht mehr zu übersehen, dass sein Ende bald nahen würde. Man hat ihm geraten, ins Krankenhaus zu gehen, doch dazu war er nicht bereit. Er wollte daheim sterben. Vom Krankenbett aus hat er seine Betreuerin Anna Hofmann und die Gattin des Oberlehrers Gustav Keller, Antonia Keller gebeten, sie mögen doch noch in die Kapelle hinübergehen und für ihn zu beten, dass er bald erlöst werde. Am Spätnachmittag des 12. April 1946 ist Dechant Franz Andraschko friedlich eingeschlafen. Seine Ruhestätte fand er im Friedhof neben dem Portal seiner Kirche. Seine letzte Bitte war: „Nach meinem Tod soll mehr für mich gebetet, als über mich geredet werden.“
Liebe Gäste, lassen sie mir zum Schluss noch eine Anmerkung anbringen, die gut zu unseren Bemühungen für ein friedliches Zusammenleben und zu den vielen Aktivitäten unseres Herrn Paters van Zavrel passt. Es sind folgende Worte, die uns Papst Benedikt im Jahre 1992, damals noch Kardinal in München, anlässlich der Wiedereinweihung dieser Kirche in einem Grußwort geschrieben hat. Er schrieb uns:
„Es ist mein Wunsch, dass die neu geknüpften Bande zwischen Bayern und Böhmen zu einer wirksamen Neuevangelisierung beitragen mögen und dass aus einer neuen Kraft des Glaubens heraus eine immer tiefere Eintracht und ein dauerhafter Friede unter den Völkern Europas erwachse.“
Karl Suchy
München, 26. Mai 2013