Soužití tří národností na Šumavě/ Die Koexistenz dreier Völkerschaften im Böhmerwald

Soužití tři národností na Šumavě

Anežka Pekárková

Šumava byla postupně osídlována již od přelomu prvního a druhého tisíciletí, ale již předtím je prokázána činnost lidí na Šumavě. V poslední době byly na Modravě odkryty cenné nálezy i z doby prehistorické. Prvními významnými obyvateli Šumavy byly Keltové. Germánské a slovanské kmeny pronikali podél řek od 6. do 10. století. V 10. století se Šumava stala součástí přemyslovského státu. Šumava nebyla v té době neprostupnou hranicí mezi kulturami. Podél obchodních stezek vládl čilý život s pestrou výměnou informací a dovedností.  Obchodníkům se do jisté míry podřizoval i život osad a měst podél těchto stezek, na jejich ochranu byly budovány hrady. S obchodníky bylo třeba si porozumět – jazykově i kulturně. Proto v této době panovalo kolem obchodních stezek prostředí, jež bychom dnes nazvali multikulturním.  A přes Šumavu směřovala od 10. století nejvýznamnější obchodní stezka, která se táhla z jihofrancouzských přístavů přes Mohuč a Řezno až na arabský východ. Po ní v obou směrech přicházeli spolu s franskými a německými kupci i židovští obchodníci. Od 10. století se stali pevnou součástí osídlení českých zemí. V r. 1254 upravil jejich postavení v českých zemích Přemysl Otakar II. Židé byli chápáni jako služebníci královské komory, požívali její ochrany a platili jí za to zvláštní poplatky. Jejich styk s křesťany byl omezován, na oděvu museli být výrazně označeni.

Šumavské hvozdy byly kolonizovány jak českými, tak německými i židovskými obyvateli.  Po prvních vlnách osídlení v souvislosti s těžbou zlata a obchodním ruchem dochází ve 14. a 15. století k další vlně osídlení, tentokrát řemeslníky a zemědělci. Ti se usazovali nejen v okolí obchodních stezek, klášterů a hradů, ale přímo v pohraničním hvozdu. Z této doby máme také první záznamy o židovském osídlení Šumavy. Významné židovské komunity vznikaly v např. v Nýrsku, ve Vlachově Březí, ve Volarech a ve Vimperku a hlavně ve Čkyni.

Němečtí kolonisté se věnovali hojně zpracování železa, tzv. hadrnictví. Dalším hojně zastoupeným řemeslem byla výroba dřevěného uhlí, které bylo jak základem zpracování železa, tak i předpokladem pro rozvoj sklářství.  Se sklářstvím souvisí i výroba potaše, která byla nezbytnou surovinou k výrobě skla. Její výroba i obchod s ní byly výhradně v židovských rukách. Potaš se vyráběla z popela a pomocí popela byly i činěny kůže, což bylo další typicky židovské řemeslo.

Husitské války a je následující válka třicetiletá spolu s násilnou rekatolizací vedla k výraznému vylidnění všech oblastí včetně Šumavy. Život se sem začal vracet až s novou kolonizační vlnou. Ta byla obzvlášť multietnická – vyšší polohy Šumavy byly osídleny německy mluvícím obyvatelstvem, skláři a hamerníky z Bavorska a Tyrol, nižší polohy Pošumaví osídlovali čeští zemědělci a mlynáři, kteří postupně pronikali i do německé sféry řemesel. Mezi obě etnika se mísili Židé jako výrobci a obchodníci s potaší, kůžemi, peřím i jiným zbožím. V té době se řadili mezi německy mluvící obyvatelstvo. Zpracování dřeva, tkalcovství a košíkářství se vyskytovalo ve všech skupinách obyvatel.

V habsburských zemích byli Židé vítáni pro své majetné postavení, proto se sem stahovali z ostatních zemí – Maďarska, Polska, Ukrajiny. Nicméně i zde byl jejich počat omezován tzv. familiantským zákonem z r. 1726. V praxi to znamenalo, že jen otec rodiny měl právo pobytu v zemi, po něm je dědil nejstarší syn a jen ten se směl oženit a mít potomky. Navíc Židé nesměli bydlet v určité vzdálenosti od křesťanských kostelů, míst kudy procházela procesí atp.  Za Marie Terezie byli Židé v letech 1744 – 1748 dokonce z českých zemí vypovězeni. Úlevu přinesl až toleranční patent Josefa II. z r. 1781, který zrovnoprávnil židovské náboženství. Židé byli zbaveni povinnosti nosit žluté označení na oděvu a mohli studovat a ucházet se o akademické hodnosti.

Kolem Mouřence bylo početné židovské osídlení na celém Hartmanicku. Již v r. 1724 jsou zmiňovány 4 židovské rodiny v Kundraticích, které se živili obchodem s peřím, kořením a punčochami. V r. 1799 bylo v Kundraticích zapsáno již 11 familiantů, tedy rodin s právem ženitby nejstaršího syna a ve třicátých letech 19. století zde stála synagoga a zděná židovská škola. Docházeli tma i Židé z Hartmanic až do doby než si postavili vlastní synagogu.  Další doménou židovského podnikání se stává sirkařství, kdy obchodník Bernard Fürth ze Sušice je konkurenceschopný v rámci celé monarchie. Samuel Kohn měl výrobu zápalek v pošumavských Horažďovicích.

Zajímavostí je, že stavba tunelu pod Špičákem v poslední čtvrtině 19. století přivedla na Šumavu, kromě italských dělníků, tzv. „barabů“ i Bosňáky a Srby muslimského vyznání. Rozvíjející se turistika v druhé polovině 19. století, spolu s národním uvědoměním spojeným s romantismem přináší na Šumavu národnostní pnutí, zatím česko-německé, které se přímo židovského obyvatelstva nedotýkalo.  To se dostává do zorného úhlu českého a německého nacionalismu na přelomu 19. a 20. století. Z české strany jsou Židé osočováni z „němčení“, Němci je zase pronásledovali za jakoukoliv sympatii projevovanou českému národnímu obrození. Protože v rámci monarchie nebyli Židé považování za národnost, ale za náboženskou skupinu, museli volit mezi německou a českou národností. Kolem roku 1866 došlo na Šumavě k výtržnostem a násilí. Například v Sušici, kde byly ničeny stroje a podniky židovských, německy mluvících zaměstnavatelů, kteří byli považování za nepřítele Čechů.  Zajímavé je, že tyto třenice se příkladně vůbec nedotkly Hartmanic, kde v r. 1895 žilo 800 němců (katolíků), 120 německy mluvících Židů a 9 Čechů. Od 80. let 19. století nesla židovská náboženská obec název Židovská obec Hartmanice – Kundratice, v r. 1881 zde byla během dvou let vystavěna synagoga a propojením s domem stavitele vznikl i byt pro rabína a židovská škola.  Kolem roku 1890 žilo v hartmanickém okrese na 200 Židů. Vztahy mezi obyvateli byly zcela bezproblémové, docházelo i ke smíšeným manželstvím mezi Němci, Čechy a Židy. Židovský hřbitov v Hartmanicích byl zničen až za 2. světové války, kdy byla náhrobky vydlážděna silnice v Kundraticích, přesto zde bylo v dubnu 1945 pochováno 12 žen z pochodu smrti.
Od poloviny 19. století byla jedním z největších zaměstnavatelů v Hartmanicích židovská firma rodiny Blochových, která vyráběla zrcadlová skla a později výrobu rozšířila i na cínové folie a uzávěry na láhve. Zaměstnávali až 300 lidí. Převážná část výroby byla ve vsi Frauenthal, kde rodina nechala zřídit školu pro děti zaměstnanců a již v r. 1910 instalovala turbínu pro výrobu elektrické energie. Osada, která se stala v padesátých letech 20. století součástí vojenského újezdu Dobrá Voda, byla srovnána se zemí.

Po první světové válce sílí na Šumavě národnostní pnutí. Německy mluvící obyvatelstvo se nechce stát součástí Československé republiky a v rámci práva na sebeurčení se domáhá připojení k Německu. K potlačení těchto separatistických snah bylo třeba použít i armády. Po vzniku Československa dochází, možná poněkud nešťastně, k tzv. čechizaci Šumavy. Do německy mluvících oblastí jsou dosazeni čeští úředníci, četníci, poštovní zaměstnanci a usazují se zde i čeští podnikatelé. Zřizují se státem podporované menšinové české školy a vlastenecké spolky. Němci se cítí ohroženi, a proto brání českým aktivitám.  Židé v tehdejší době podporují tu stranu, k níž se cítí být jazykově příslušní.  Mezi válkami žilo v Hartmanicích asi 50 židů a jejich počet klesal. Nicméně veškerý obchod byl v jejich rukou a židovská rodina Blochových byla i největším zaměstnavatelem. Židem byl i místní lékař. Od roku 1929 a nástupu velké hospodářské krize dochází v sousedním Německu spolu s nástupem nacismu ke stále se stupňujícímu antisemitismu. S ohledem na drastickou nezaměstnanost v českém pohraničí i na Šumavě, kde nezaměstnanost německého obyvatelstva byla až 3x vyšší než u Čechů dochází tato ideologie sluchu i u šumavských Němců.

Po podpisu Mnichovské dohody zabírá pohraničí německá armáda – Češi, Židé, němečtí sociální demokraté a antifašisté prchají do vnitrozemí.  Hartmanická židovská obec se zmenšovala po celou dobu první republiky. V r. 1931 byla dokonce připojena k Židovské obci sušické. Ani útěk do vnitrozemí však židovské obyvatelstvo nezachránil. S výjimkou těch, kterým se podařilo emigrovat, jako např. rodině Blochových a několika málo, kteří přežili koncentrační tábory, byli šumavští Židé zabiti. Přesto se ještě jednou během války Židé na Šumavu vrátili. Byl to ovšem návrat tragický. Několik stovek židovských žen původem z Polska, Maďarska a Československa bylo hnáno v pochodu smrti z koncentračního tábora Helmbrechts přes Hartmanice, Rejštějn až do Volar. Osvobození 5. 5. 1945 se dožilo jen několik desítek z nich.

České obyvatelstvo opustilo Šumavu v r. 1938 a většinou se zpět už nevrátilo, Židé byli zdecimováni během války a na Šumavu se nevrátili a již nikdy nevrátí, Němci byli vyhnáni v letech 1945 – 1946. Šumava byla po válce nově osídlena a noví obyvatelé si bolestně a těžce tvořili svůj vztah k ní. Nicméně život se z ní nevytratil. Jen multikulturalita, která tu byla domovem od raného středověku a místní život významně obohacovala, se sem už nevrátila.

Die Koexistenz dreier Völkerschaften im Böhmerwald

Anežka Pekárková

Der Böhmerwald wurde schon seit Wende des ersten und zweiten Jahrtausends nach und nach besiedelt, aber schon vor dieser Zeit gibt es Beweise der Anwesenheit von Menschen in dieser Gegend. In der letzten Zeit gab es wertvolle archäologische Entdeckungen in der Mader aus der prähistorischen Periode. Die ersten Bewohner des Böhmerwaldes von einiger Bedeutung waren Kelten. Den Flüssen entlang drängten vom 6. bis 10 Jahrhundert germanische und slawische Völker das Gebiet ein. Im 10 Jahrhundert wurde der Böhmerwald, der schon damals keinen falls eine Barriere zwischen Kulturen war, teil des Przemysliden Reiches. Entlang der Handelswege gab es einen lebendigen Austausch von Informationen und Fähigkeiten. Es entstanden Bürge und Festungen zum Schutz der Bewohner dieser Handelsknoten, dessen Leben passte sich gewissermaßen an den Handelsrhythmus anpasste.  Da man sich gegenseitig verständigen musste, könnte man diese Umgebung multikulturell bezeichnen. Einer der wichtigsten Handelswege Europas, beginnend in den südfranzösischen Häfen über Mainz und Regensburg bis zum arabischen Osten, benutzten fränkische und deutsche Kaufleute und auch jüdische Handelsleute. Es war im Jahre 1254 das in Böhmen Ottokar II ihre Position anpasste. Die Juden wurden als Diener der Königskammer bezeichnet und hatten Rech auf seinen Schutz gegen Bezahlung von Gebühr.  Der Kontakt mit Christen sollte minimalisiert werden und sie mussten deutlich erkennbar sein.

Der Böhmerwalder Forst wurde von tschechischen, deutschen und jüdischen Einwohner kolonisiert. Nach der ersten Beseidelungswelle die zusammenging mit der Goldgewinnung und wachsender Handelsaktivität, gab es im 14 und 15 Jahrhundert noch eine weitere Welle, dieses Mal von Handwerker und Bauer. Diese besiedelten nicht nur die Gegend von Handelswege, Kloster und Bürge, aber auch dem Forst an der Grenze. Auch in dieser Zeit gibt es Beweise von jüdischer Besiedlung des Böhmerwaldes. Eine größere jüdische Kommunität entstand in Neuern, Winterberg, Wallern und vor allem in Kieselhof.

Die deutschen Kolonisten beschäftigten sich oft mit Eisenbearbeitung, aber auch die Produktion von Holzkohle, die nicht nur für diese Tätigkeit nötig war, sonder auch für Glasbläsereien. Damit hing wieder die wachsende Spezialisation auf Kaliproduktion zusammen, die wieder exklusiv in jüdischen Händen war. Kali wird von Asche produziert, die wieder nützlich war beim Gerben von Leder, auch eine typisch jüdisches Handwerk.

Unter Einfluss der Hussitenkriege, des dreißigjährigen Krieges und der gewaltsame Rekatholisierung des Landes kam es zu einer erheblichen Entvölkerung des Böhmerwaldes. Neues Leben entstand erst nach einer neuen, sehr multiethnischen Koloniesierungswelle: die hoher gelegenen Gebiete wurden dieses Mal vom deutschsprachigen Bevölkerung besiedelt (vor allem Glasbläser und Waldschmiede aus Bayern und Tirol; die anderen Gebiete wurden besiedelt von tschechischen Bauern und Müllern. Die Tschechen nahmen allmählich das typisch deutsche Handwerk auch in Griff. Zwischen den Tschechen und Deutschen wohnten Juden und waren als Hersteller und Händler von Kali, Haut, Federn und anderen Waren tätig. In dieser Zeit wurden die Juden zur deutschsprachigen Bevölkerung gerechnet. Holzbearbeitung, Weben und Korbflechten fand man unter allen Bevölkerungsgruppen.

In den habsburgischen Ländern wurden die Juden für ihren wohlhabenden Status begrüßt und deshalb zogen sie hierhin aus Ungarn, Polen und der Ukraine. Das heißt nicht dass sie hier überhaupt nicht eingegrenzt wurden. Ein Gesetz aus dem Jahre 1726 schrieb vor, das nur der Vater der Familie Recht hatte auf eine Aufenthaltserlaubnis. Diese konnte dann vom ältesten Sohn geerbt werden und nur er durfte heiraten und Nachwuchs haben. Auch durften Juden nicht in der Nähe von christlichen Kirchen oder Trassen von Prozessionen wohnen. Unter der Herrschaft von Marie Therese wurden Juden in den Jahren 1744 - 1748 aus den böhmischen Ländern vertrieben. Der Toleranz Patent von Joseph II. aus dem Jahre 1781 brachte eine Erleichterung, da er zum Beispiel die jüdische Religion mit anderen Religionen gleichberechtigte, Juden nicht mehr verpflichtet waren gelbe Aufkleber zu tragen. sie studieren durften und akademische Positionen einnehmen durften.

In der Gegend von Maurenzen gab es im Bereich von Hartmanitz eine sehr starke jüdische Siedlung. Schon im Jahre 1724 werden 4 jüdische Familien erwähnt in Kunnersdorf (Kunratice). Sie lebten vom Handel mit Federn, Gewürze und Strümpfe. Im Jahr 1799 gab es dort bereits 11 Familien mit Aufenthaltserlaubnis und Trauungsrecht. In den dreißiger Jahren des 19. Jahrhundert gab es eine Schule aus Backstein und eine jüdische Synagoge, die von Juden aus der Umgebung besucht wurde, bis sie sich selber ein Gebetshaus gebaut hatten. Es steht eine neues Handwerk das von Juden aufgenommen wird: die Produktion von Zündhölzchen. Kaufman Bernard Fürth aus Schüttenhofen war in der ganzen Monarchie konkurrenzfähig. Samuel Kohn hatte eine Zündholzfabrik in Horaschdowitz.

Interessant ist der Effekt des Tunnelbaus unter dem Spitzberg in dem letzten Viertel des 19 Jahrhunderts brachte in den Böhmerwald nicht nur italienische Arbeiter, sonder auch muslimische Arbeiter aus Bosnien und Serbien.

In der zweiten Hälfte des 19 Jahrhunderts, die Zeit des Aufschwungs der Romantik und  des Nationalbewusstseins, fangen Spannungen zwischen der deutschsprachigen Bevölkerung und den Tschechen. Die Juden berührt es erst auf der Wende des 19 und 20 Jahrhunderts. Da die Juden in der Monarchie nicht als eine Volksgruppe, sonder eine Religion betrachtet wurden, mussten sie wählen zwischen Deutschen und Tschechen. Der tschechische Nationalismus  beschuldigt die Juden von Zuneigung zu den Deutschen. Der deutsche Nationalismus verfolgt die Juden für jede Sympathie zum tschechischen nationalen Wiedergeburt. Im Jahre 1866 gab es im Böhmerwald Unruhen und Gewalt. In Schüttenhofen zum Beispiel wurden Maschinen von jüdischen oder deutschen Eigentümer und jüdischen und deutsche Geschäfte zerstört, da sie als Feinde der Tschechischen Sache betrachtet wurden. Interessant ist, dass diese Spannungen zum Beispiel in Hartmanitz gar nicht vorkamen, obwohl dort im Jahre 1895 800 deutsche Katholiken, 120 deutsche Juden und 9 Tschechen wohnten. Seit den 80 Jahren des 19 Jahrhunderts trug die jüdische Gemeinde den Namen Hartmanitz-Kunnersdorf, im Jahre 1881 wurde eine neue Synagoge gebaut und eine Wohnung für den Rabbiner mit jüdischer Schule. Im Hartmanitzer Kreis wohnten in den 90 Jahren des 19 Jahrhunderts ungefähr 200 Juden.  Die Verhältnisse zwischen den Bewohner waren ohne Probleme. Es gab verschiedene gemischte Trauungen zwischen Deutsche, Tschechen und Juden. Der jüdische Friedhof von Hartmanitz wurde erst im zweiten Weltkrieg vernichtet und mit den Grabsteinen wurde eine Strasse in Kunnersdorf gebaut. Trotzdem wurden im April 1945 gerade hier 12 Frauen begraben, die starben während des sogenannten Todesmarsches.

Seit dem 19 Jahrhundert war einer der größten Arbeitgeber von Hartmanitz die jüdische Familienfirma Bloch, die Spiegelglas produzierte und sich später auch auf die Herstellung von Weißblech und Verschlüsse für Flaschen spezialisierte. Bis zu 300 Personen waren hier angestellt. Der Großteil der Produktion fand statt im Dorf Frauenthal, wo die Familie eine Schule für die Kinder der Mitarbeiter gebaut hatte und bereits im Jahre 1910 Turbinen für elektrische Energie installierte. Dieses Dorf gibt es nicht mehr, da es in den 50 Jahren des 20 Jahrhunderts mit dem Erdboden gleichgemacht wurde und zum Militärgebiet erklärt wurde.

Nach dem Ersten Weltkrieg wachsten die ethnischen Spannungen im Böhmerwald. Die deutsch sprechende Bevölkerung beruft sich auf ihr Recht auf Selbstbestimmung und mochte kein Teil der Tschechoslowakei sein sonder ein Teil Deutschlands. Diese separatistischen Tendenzen wurden von der Armee unterdrückt. Nach der Entstehung der Tschechoslowakei wurde der tschechische Einfluss im Böhmerwald maßgebend. Im ehemaligen deutschsprachigen Raum werden tschechische Beamten, wie Polizisten, Postangestellte usw. angestellt und tschechische Unternehmer lassen sich hier nieder. Es werden tschechische Minderheitschulen und patriotische Vereine errichtet, die vom tschechischen Staat unterstützt werden. Die deutsche Mehrheit fühlt sich bedroht, und boykottiert somit die tschechischen Aktivitäten. In dieser Periode unterstützt Juden Parteien, die ihrer Sprache nahe stehen. Zwischen den Kriegen wohnten in Hartmanitz etwa 50 Juden und ihre Zahl nahm allmählich ab. Dennoch war der gesamte Handel in jüdischen Händen und die Familie Bloch war noch immer der größte Arbeitgeber. Auch der lokale Arzt war Jude.

Seit 1929, dem Beginn der Großen Depression, wächst im benachbarten Deutschland, zusammen mit dem Aufstieg des Nationalsozialismus, der Antisemitismus. Angesichts der drastischen Arbeitslosigkeit im tschechischen Grenzgebiet, unter der deutschsprachigen Bevölkerung etwa 3-mal höher als unter Tschechen, wird die nazistische Ideologie unter den Böhmerwald-Deutschen immer populärer.

Nach der Unterzeichnung des Münchner Abkommens, nimmt die deutsche Armee das Grenzgebiet ein. Viele Tschechen, Juden, deutsche Sozialdemokraten und Antifaschisten machen sich auf der Flucht ins Landesinnere. Die jüdische Gemeinde in Hartmanitz wurde schon während der Ersten Republik immer kleiner bis sie letztendlich nicht mehr selbständig funktionieren konnte, sonder im Jahr 1931 zur Schüttenhofener jüdische Gemeinde angeschlossen wurde. Die Flucht ins Landesinnere war kein Rettungsweg. Mit Ausnahme derer, die rechtzeitig auswanderten, wie die Familie Bloch und diejenigen, die die Konzentrationslager überlebten, wurden die Böhmerwalder  Juden dezimiert. Doch noch einmal kehrten die Juden während des Krieges wieder in den Böhmerwald zurück. Es war jedoch eine tragische Rückkehr. Mehrere hunderte von jüdische Frauen ursprünglich aus Polen, Ungarn und der Tschechoslowakei wurden in einem Todesmarsch von KZ-Helmbrechts über Hartmanitz, Unterreichenstein nach Vallern getrieben. Die Befreiung am 5. 5. 1945 durften nur ein paar von ihnen erleben.

Die ursprünglichen tschechischen Bewohner des Böhmerwaldes kehrten nie zurück. Die deutschsprachigen Böhmerwalder wurden in den Jahren 1945-1946 vertrieben. Nach dem Krieg wurde das Grenzgebiet vom Staat her neu besiedelt.  Die Beziehung zum Böhmerwald entwickelten die neuen Bewohner, die aus den verschiedensten Teilen der Tschechoslowakei und des Ostens stammten, nur schwer. Das Land war entwurzelt und neue Wurzeln wachsen lange.