O Keltech na Šumavě/ Über die Kelten im Böhmerwald

PhDr. Miroslav Slabina: O Keltech na Šumavě

„Biturigové dávali Keltům krále. Tehdy to byl Ambigatus, velmi mocný vladař. Byl to již starší muž a sám si přál ulevit svému království od toho davu lidí, který byl na obtíž; proto prohlásil, že pošle syny své sestry Belovesa a Segovesa, podnikavé to mladíky, do těch sídel, která mu bohové ukáží svými věštnými znameními … Tu byl Segovesovi losem určen Hercynský les.“

Titus Livius: Dějiny 5, 34 (přel. Pavel Kucharský)

/Biturigové byli keltský kmen na úuemí dnešní Francie/

      Zájem o pravěké osídlení Šumavy trvá již přes sto let. Zpočátku byl obrácen na studium a rozbor antických písemných pramenů (např. Titus Livius, Claudius Ptolemaios, Veleius Paterculus, Gaius Iulius Caesar), zabývajících se popisem pronikání Římanů do západní a střední Evropy či říší Marobudovou a vztahem Germánů a Keltů ve střední Evropě. V těchto pramenech zaujímal střední Evropu od Schwarzwaldu po Karpaty rozlehlý Hercynský les dlouhý 60 a široký 9 denních pochodů. Jeho součástí bylo i Boiohaemum s pohořími Gabreta a Sudeta. Gabretu lze ztotožnit se Šumavou, Sudetu pak se Smrčinami a Krušnými horami (dnešní název Sudety vychází z mnohem mladšího označení pohraničních oblastí Čech a Moravy osídlených německým obyvatelstvem). První výraznou archeologickou stopu po sobě zanechali ve 20. až 30. letech minulého století Em. Šimek, B. Dubský, K. Brdlik nebo C. Streitová (stručný soupis, vázaný především na výzkum Obřího hradu, viz v: Slabina, M. - Waldhauser, J. - Konečný, L. 1990: Pravěké ohrazení Obří hrad na Kašperskohorsku. Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy 2, 3-40; celkový přehled o pravěkém osídlení lze nalézt ve studii J. Beneše „Šumava v pravěku a v době slovanské“ v knize Šumava – příroda, historie, život. Praha 2003, s. 359-366). Soustavnému zkoumání Šumavy se již delší dobu věnují F. Kubů a P. Zavřel, kteří zaměřili své úsilí na poznání středověkých cest mezi Čechami a Bavorskem. Nemůžeme vyloučit, že některá z nich byla užívána již v pravěku, jak naznačují nálezy etruských výrobků v jižních Čechách.

      Jak ukazují dosavadní nálezy, pravěké osídlení došlo až předhůří Šumavy, zhruba na čáru Sušice –  Kašperské Hory – Vimperk – Prachatice. Tento rozsah je celkem pochopitelný, a to ze dvou důvodů. Za prvé podnebí i půda mohly převážně zemědělskému obyvatelstvu poskytnout určité podmínky k obživě. Za druhé nálezy jsou známy z dávno obývaných území, se zemědělskou i stavební činností. V zalesněném horském prostředí vlastní Šumavy lze zaznamenat jen takové zbytky dávného osídlení, které jsou v terénu na první pohled patrné, hradiště, mohyly, cesty. Získat odtud zlomky keramiky, které jsou považovány za doklad delšího pobytu nějaké lidské komunity na jednom místě, je věcí náhody. Nálezy kovových předmětů za nás obstarávají hledači pokladů s detektory.

      Mluví-li se u nás o Keltech, pak je téměř vždy tradičně míněno období počínající příchodem keltského kmene Bójů a končící ovládnutím Čech Germány. Toto období, trvající zhruba od roku 400 do posledních desetiletí před naším letopočtem, je archeology označováno jako doba laténská (mladší doba železná). Můžeme se však důvodně domnívat, že keltské kmeny u nás sídlily přinejmenším již v době halštatské (starší době železné, zhruba mezi roky 750 a 400 př.n.l.).

      Stále ještě je uznávána hypotéza, že přítomnost Keltů v podhůří Šumavy je spojena s prospektorstvím zlata. Centrem Keltů v jižních Čechách bylo oppidum (rozlehlé hradiště) v Třísově u Holubova, důvodem jeho založení byl možná právě výskyt zlata a tuhy v širším regionu. Nálezy laténské keramiky v Sušici a v Kašperských Horách by pak měly být potvrzením delšího setrvání Keltů na těchto místech.

      Keltové ovšem nebyli první v této krajině. Celé svrchu popisované území kolonisovali lidé již v době halštatské (stopy osídlení jsou četnější než nálezy z doby laténské) a dokonce vybudovali i některá hradiště – Sedlo u Albrechtic, Věnec u Čkyně, která Keltové později využili. Lidé tehdy neseděli uzavření ve svých vesnicích, naopak prozkoumávali okolní krajinu. Důkazem může být přeslen z doby halštatské nalezený na vrcholku Kleti nebo několik zlomků halštatské keramiky zpod hrádku Kužvartu u Strážného. Dosud nejvýraznějším dokladem pobytu lidí na Šumavě je hradiště Obří hrad u Nicova.

      Hradiště Obří hrad (Riesenschloss) severozápadně od obce Nicov je nejvýše položeným hradištěm v Čechách (+ 995 m n.m.). Hradiště dvojdílné disposice bylo vybudováno na hrotu táhlého horského hřbetu „Vala“, orientovaného od jihu k severu. Skládá se z předhradí a vnitřního hradiště. Pokrývá je vzrostlý smrkový les. Opevňovací soustava se skládá z jednoho hradebního pásu na předhradí a ze zdvojené hradby vnitřního hradiště. Volný přístup k předhradí je od jihu po hraně hřbetu, poměrně snadný přístup je i po západním svahu. Vnitřní hradiště na jihu chrání proti předhradí zdvojená hradba, na ostatních stranách jsou příkré srázy do údolí, kterým protéká říčka Losenice. Zdvojená hradba plynule pokračuje po západním okraji plošiny až na severní hrot, kde  končí u výrazného skalního bradla. Část západního svahu pokrývá neširoké kamenné moře. Na východní straně jakékoli opevnění vnitřního hradiště, které by navazovalo na bradlo, chybí. Na východním svahu je patrný smyk starší než dnešní les, který v jeho jižní části  střihem vytvořil až 2 m vysokou svislou skalní stěnu. Celá plocha vnitřního hradiště se výrazně sklání od jihu k severu a je velmi nerovná. 

      Hradiště zkoumalo během 80 let šest archeologů, ani jeden výzkum však nepřinesl doklady o stáří hradiště. Ovšem od roku 2000 bylo pomocí detektorů nalezeno celkem 18 mincí, které je možné klást do 2.-1. století př. n.l. (1 stříbrná mince římské republiky, 3 měděné mince numidského království ze severní Afriky, 1 velká a 13 drobných keltských mincí). Tyto nálezy vzbudily určitou nedůvěru mezi archeology i numismatiky, kteří se domnívají, že jde o podvrhy.

      V r. 2002-2203 proběhl na hradišti společný archeologicko-geologický výzkum. Archeologická část projektu byla ukončena výzkumem opevnění. Konstrukce a uspořádání hradeb poměrně jasně dokládají, že hradiště vzniklo již v době halštatské. Ukázalo se také, že celá ostrožna je geologicky nestabilní, že se vlastně pomalu rozpadá. V geologickém prostředí jižních Čech se jedná o unikátní jev, který geologové sledují dodnes. Počátek procesu je zřejmě velmi starý a je téměř jisté, že si lidé v době halštatské tohoto jevu všimli a že to byl vlastně důvod pro založení hradiště v místech, kde promlouvají božské bytosti. Geologové mají za jisté, že celá ostrožna je rozpadlá do hloubky 20 – 40 m na uvolněné skalní bloky. Navíc jsou přesvědčeni, že kdysi již došlo na východní straně k velkému sesuvu, který přehradil tok říčky Losenice a vytvořilo se tak jezírko. To později opět zaniklo.

      Na otázku, zda na Šumavě byli Keltové, můžeme odpovědět, že (halštatští) byli a (laténští) nebyli. Další řešení závisí na tom, zda se podaří  získat peněžní prostředky na další výzkumy.

Dr. Miroslav Slabina: Über die Kelten im Böhmerwald

„Als in Rom Tarquinius Priscus regierte, waren unter den Celten, die den dritten Teil Galliens ausmachen, die Biturigen das gebietende Volk: den König über das ganze Celticum gaben sie. Dieser hieß Ambigatus und war durch seine und seines Volkes Tapferkeit und Glück sehr mächtig, da unter seiner Regierung Gallien an Früchten und Menschen so ergiebig war, daß er die zu große Volksmenge kaum regieren zu können glaubte. In der Absicht, sein Reich des überlästigen Schwarms zu entledigen, und selbst schon hochbejahrt, ließ er bekannt machen, er wolle seine Schwestersöhne, Bellovesus und Sigovesus, unternehmende Jünglinge, in die Länder aussenden, die ihnen die Götter durch den Vogelflug zu Wohnsitzen bestimmen würden. Damit sich ihrem Anzuge kein Volk widersetzen könne, möchten sie selbst so viele Menschen aufbieten, als sie wollten. Da beschied ein heiliger Wink dem Sigovesus die Hercynischen Wälder; dem Bellovesus verliehen die Götter einen weit erfreulicheren Weg, den nach Italien.“

Titus Livius: Römische Geschichte 5, 34 (übersetzt von Konrad Heusinger)

Das Interesse an der prähistorischen Besiedlung des Böhmerwaldes dauert schon über hundert Jahre. Anfangs handelte es sich um das Studium und die Analyse der antiken Quellentexte (z.B. Titus Livius, Claudius Ptolemaios, Veleius Paterculus, Gaius Iulius Caesar), die sich mit der Beschreibung der Durchdringung der Römer nach West- und Mitteleuropa oder mit dem Reich des germanischen Königs Marbod (Maroboduus) und Beziehungen zwischen Germanen und Kelten in Mitteleuropa beschäftigten.

Nach diesen Quellen erstreckten sich in Mitteleuropa die ausgedehnten Hercynischen Wälder, die das Gebiet vom Schwarzwald bis zu den Karpaten einnahmen und 60 Tage Fußmarsch lang und 9 Tage Fußmarsch breit waren. Zu diesem Gebiet gehörte auch das Land Boiohaemum (lat. Bohemia) mit den Gebirgen Gabreta und Sudeta. Gabreta kann man mit dem Böhmerwald, Sudeta mit dem Fichtelgebirge und Erzgebirge identifizieren (der heutige Begriff Sudeten bezieht sich auf die viel jüngere Bezeichnung der Grenzgebiete Böhmens und Mährens, wo die deutsche Bevölkerung siedelte).

Die erste bedeutende archäologische Spur im Böhmerwald hinterließen Em. Šimek, B. Dubský, K. Brdlik in den 20. und 30. Jahren des 20. Jh. oder C. Streitová (kurze Aufstellung, die sich vor allem auf die Forschung des Riesenschlosses bezieht, s. dazu: Slabina, M. - Waldhauser, J. - Konečný, L. 1990: Pravěké ohrazení Obří hrad na Kašperskohorsku/Prähistorische Schanze Riesenschloss bei Bergreichenstein in Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy 2/Heimatkundliche Nachrichten des Museums des Böhmerwaldes 2, S. 3-40). Den gesamten Überblick über die prähistorische Besiedlung bietet die Studie von J. Beneš „Böhmerwald in der Urzeit und in der Slawenzeit“ im Buch Šumava – příroda, historie, život/Böhmerwald – Natur, Geschichte, Leben. Praha 2003, S. 359-366.

Neben den obengenannten Archäologen widmen sich die Historiker F. Kubů und P. Zavřel seit längerer Zeit der systematischen Forschung des Böhmerwaldes. Sie konzentrieren sich auf die mittelalterlichen Handelswege zwischen Böhmen und Bayern. Es ist nicht auszuschließen, dass einige von ihnen schon in der Urzeit genutzt wurden, was die Funde der etruskischen Produkte in Südböhmen nachweisen.

Wie die bisherigen Funde zeigen, kam die prähistorische Besiedlung bis zum Böhmerwaldvorland, ungefähr zur Linie Sušice/Schüttenhofen –  Kašperské Hory/Bergreichenstein – Vimperk/Winterberg – Prachatice/Prachatitz. Dieser Umfang ist eigentlich begreiflich, und zwar aus den folgenden Gründen. Erstens: das Klima und auch der Boden konnten hier der vorwiegend landwirtschaftlichen Bevölkerung den genügenden Unterhalt bringen. Zweitens: archäologische Funde sind nur dort zu finden, wo die Menschen landwirtschaftliche oder Bautätigkeit aufweisen. In den ausgedehnten Waldgebieten des Böhmerwaldes arbeiten die Archäologen nur dort, wo die Reste der einstigen Besiedlung auf den ersten Blick im Gelände erkennbar sind – also z.B. Burgstätten, Grabhügel, Wege. Es ist eigentlich ein Zufall, wenn hier gelingt, einige Brüche der Keramik zu finden, die als Nachweis der dauerhaften Besiedlung einer menschlichen Kommunität betrachtet werden. Die Suche der Metallgegenstände besorgen dagegen die Schatzsucher mit ihren Detektoren.

Wenn man bei uns über die Kelten spricht, wird fast immer traditionell der Zeitraum gemeint, der mit der Ankunft des keltischen Stammes der Boier beginnt und mit der Eroberung des böhmischen Gebiets durch Germanen endet. Dieser Zeitraum, der ca. vom Jahr 400 v. Chr. bis zu den letzten vorchristlichen Jahrzenten dauerte, wird von den Archäologen als die Latènezeit (jüngere vorrömischen Eisenzeit) bezeichnet. Wir können aber begründet vermuten, dass die keltischen Stämme schon mindestens in der Hallstattzeit (ältere Eisenzeit, ca. zwischen 750 und 400 v. Chr.) im Gebiet Böhmens siedelten.

Es wird immer noch die Hypothese anerkannt, dass die Anwesenheit der Kelten im Böhmerwaldvorland mit der Suche nach Gold verbunden ist. Das Zentrum der Kelten in Südböhmen war nämlich das Oppidum (ausgedehnte Burgstätte) in Třísov bei Holubov/Hollubau bei Krummau. Der Hauptgrund seiner Gründung war vielleicht gerade das Vorkommen von Gold und Graphit in der breiten Umgebung. Die Funde der Latènekeramik in Sušice/Schüttenhofen und  Kašperské Hory/Bergreichenstein sollten dann eine weitere Bestätigung der keltischen Besiedlung bestätigen.

Die Kelten waren aber nicht die ersten Menschen in dieser Landschaft. Das ganze oben genannte Gebiet wurde schon in der Hallstattzeit kolonisiert (die Spuren der Besiedlung sind sogar zahlreicher als Funde aus der späteren Latènezeit), es wurden sogar einige Burgstätten (Sedlo/Rittersattel bei Albrechtice/Albrechtsried, Věnec bei Čkyně/Kieselhof) gegründet, die später von den Kelten genutzt wurden. Die Menschen verblieben damals nicht nur in ihren Dörfern, sondern durchsuchten auch die umliegende Landschaft. Als Nachweis sind der auf dem Berg Schöninger gefundene Wirtel oder einige unter der Burg Kunžvart/Königswart bei Strážný/ Kuschwarda gefundenen Brüche der Keramik aus der Hallstattzeit zu nennen. Der bis jetzt wichtigste Beweis der menschlichen Besiedlung des Böhmerwalds ist aber die Burgstätte Riesenschloss bei Nicov/Nitzau.

Die Burgstätte Riesenschloss (Obří hrad), nordwestlich der Gemeinde Nicov/Nitzau, ist die höchstgelegene Burgstätte in Böhmen (ca. 995 m ü.M.). Die zweiteilige Anlage wurde auf einem vom Süden zum Norden orientierten Bergrücken sog. „Vala“ aufgebaut. Sie besteht aus der Vorburg und der Innenburg. Umgeben ist die Stätte von Fichtenwald. Die Befestigungsanlage besteht aus einem Wall in der Vorburg und einer Doppelmauer der Innenburg. Die Vorburg ist an der Kante des Bergkamms vom Süden frei zugänglich, relativ einfach ist auch der Zutritt am westlichen Hang.

Die Innenburg wird gegen Süden durch eine Doppelmauer geschützt, an den übrigen Seiten fallen die Hänge steil ins Tal des Baches Losenice/Losnitz ab. Die Doppelmauer führt am westlichen Rand der Hochfläche bis zur nördlichen Spitze weiter, wo sie am markanten Felsenzug endet. Einen Teil des westlichen Hangs bedeckt ein unbreites Felsenmeer. Im Osten, wo die Befestigung der Innenburg an den Felsenzug anknüpfen könnte, fehlt die Mauer völlig. Am östlichen Hang ist ein Geländebruch, älter als der heutige Wald, sichtbar, der hier eine bis 2 m hohe senkrechte Felswand schuf. Die ganze Fläche der Innenburg neigt sich wesentlich vom Süden zum Norden und ist sehr uneben.

Die Burgstätte wurde im Laufe der letzten 80 Jahre von sechs Archäologen untersucht, trotzdem brachte keine der Forschungen genaue Belege für das Alter der Anlage. Seit dem Jahre 2000 fand man hier aber mit Hilfe der Detektoren insgesamt 18 Münzen, die aus dem 2. – 1. vorchristlichen Jahrhundert stammen (1 Silbermünze der römischen Republik, 3 Kupfermünzen des Königreichs Numidien aus Nordafrika, 1 große und 13 kleine keltische Münzen). Diese Funde erweckten aber bestimmtes Misstrauen der Archäologen und Numismatiker, die vermuten, dass es sich um eine Falsifikation handelt.

2002-2003 erfolgte auf der Burgstätte die gemeinsame archäologisch-geologische Forschung. Der archäologische Teil des Projekts wurde mit der Untersuchung der Befestigung beendet. Die Konstruktion und die Anordnung der Mauer beweisen ganz klar, dass die Burgstätte schon in der Hallstattzeit entstand. Es zeigte sich daneben, dass der ganze Felsenzug geologisch unstabil ist und eigentlich langsam zerfällt. Im geologischen Milieu von Südböhmen handelt es sich um eine einzigartige Erscheinung, die von Geologen bis heute betrachtet wird. Der Anfang von diesem Prozess ist wahrscheinlich sehr alt und es ist fast sicher, dass ihn die Menschen in der Hallstattzeit bemerkten und gründeten deswegen gerade hier ihre Burg – an der Stelle, wo göttliche Wesen sprechen. Die Geologen halten für sicher, dass der ganze Ausläufer bis in die Tiefe von 20 – 40 m in lockere Steinblöcke zerfallen ist. Daneben sind sie überzeugt, dass es einst an der östlichen Seite zu einem großen Einsturz kam, der den Strom des Flusses Losenice/Losnitz abdämmte und einen kleinen See schuf. Dieser See ging später wieder unter.

Die Frage, ob die Kelten im Böhmerwald lebten oder nicht, kann folgenderweise beantwortet werden: in der Hallstattzeit ja, in der Latènezeit nein. Die weitere Lösung hängt davon ab, ob es gelingt, finanzielle Mittel für die nächsten Forschungen zu gewinnen.