Hrabata z Bogenu, finančníci a zakladatelé Mouřence/ Die Grafen von Bogen in Böhmen

Hrabata z Bogenu v Čechách

František Kubů

Přednáška Mouřenec 18. srpna 2013

Vážené dámy, vážení pánové,

mám tu dnes povídat o hrabatech z Bogenu a o jejich vztahu k Čechám a moc mne to těší, neboť ještě před čtvrtstoletím by něco takového nebylo vůbec možné. Přednášet o tématu, které propojuje české a německé dějiny, by tak blízko k tehdy neprodyšně uzavřené hranici jistě bylo považováno za provokaci.

Já jsem se vždy zajímal o německé dějiny a zvláště o Štaufy – tato fascinující dynastie vrcholného středověku – každý z nás jistě zná alespoň Fridricha Barbarossu -  byla pro mne od mládí srdeční záležitostí. Chtěl jsem se Štaufy zabývat také na universitě a potom v profesním životě historika, ale v socialistickém Československu to byl vždy velký problém.  Jeden funkcionář pro ideologii na Karlově universitě v Praze mi dokonce naléhavě radil, abych německých dějin nechal a věnoval se novodobým dějinám Ruska. Naštěstí jsem se k tomu nedal donutit a s pomocí několika statečných profesorů se mi podařilo dokončit školu s diplomovou prací na štaufské téma. Až do roku 1989 však bylo pro historika bádat o německých dějinách obtížné. Na Západ se nesmělo a tamní archivy a knihovny mi byly uzavřeny. To vše se po sametové revoluci změnilo. Od té doby jsem již byl několikrát na studijních pobytech v Německu, o německých dějinách, o Štaufech i o česko-německých vztazích mohu bádat a psát po libosti a dokonce jsem se stal členem Společnosti pro štaufské dějiny ve švábském Göppingenu. I proto jsem alespoň já, a doufám, že v tom nejsem sám, s vývojem posledních desetiletí přes všechny potíže a problémy spokojen. Ale přejděme k našemu tématu.

Český stát byl při vytváření svých hranic od samého počátku obdařen přírodou. Podoba jeho pohraničními horami orámovaného území se ale vyvíjela dlouhá staletí a ještě ve vrcholném středověku nebyla na některých místech stabilní. Ve 12. století, kdy byl český přemyslovský stát dokonce ohrožen ve své celistvosti, se dvě okrajová území dnešních jižních Čech téměř na celé století ocitla v cizí moci – s Rakouskem hraničící Vitorazsko a území kolem Sušice na prahu Šumavy. Na druhé z nich, které mělo vazbu na hrabata z Bogenu, se teď podíváme.

Působení hrabat z Bogenu v Čechách představuje od 19. století pro české dějepisectví velmi sporný problém. O faktu, že tento rod ovlivnil vývoj českého státu ve 12. a 13. století, nikdo nepochybuje, ale rozsah a význam jeho území v Čechách jsou dodnes nejasné. Příčinou je především nedostatečná vypovídací schopnost historických pramenů, ale částečně také snaha některých dřívějších českých i německých historiků a vlastivědných badatelů vyložit skrovné zmínky v pramenech v nacionálním zabarvení a co možná nejpříznivěji pro svou stranu.

Od poloviny 19. století se mezi německými historiky a vlastivědnými badateli rozšířila teorie, že hrabata z Bogenu ve 12. století začala s rozsáhlou kolonizací tzv. Králováckého hvozdu, čímž je míněna centrální část Šumavy, a že tato kolonizace zasáhla široké území mezi dnešními městy Nýrskem a Vimperkem.  Začali s tím regionální historici Wenzig a Walter a celá řada dalších, známých i neznámých, německých i českých  badatelů, tuto teorii převzala a dále rozvíjela; např. Valentin Schmidt na počátku 20. století, Heinz Muggenthaler ve dvacátých letech,  ale také vimperský ředitel školy Emanule Jirášek a známý český vlastivědný badatel  František Teplý v třicátých a čtyřicátých letech. Nejdůsledněji tuto teorii rozvinul Josef Blau ve svém velkém díle z let 1932 až 1934 „Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwalde“ (Dějiny Králováků na Šumavě). Dokonce určil hranice bogenského území a bogenské kolonizace v Čechách. Velmi oblíbená a hojně rozšířená kniha působila i v poválečné době a Blauova interpretace určujícím způsobem ovlivnila i novější německé autory – např. známého jazykovědce Ernsta Schwarze, ale také Maxe Piendla, historika specializujícího se na dějiny bogenského rodu. Oba tito renomovaní vědci však důrazně upozorňovali na nedostatečnost dochovaných historických pramenů a své závěry formulovali velmi opatrně. Stopy této teorie z 19. století potkáváme v odborné, populární i turistické literatuře na obou stranách česko – německé hranice dodnes. Všichni tito autoři však mají něco společného – neponořili se přímo do pramenů a jejich zmínky nepřezkoumali,  pouze převzali tvrzení a názory ze starší literatury. 

Proti této teorii se o poznání později vytvořila jiná, která sice působení a majetek hrabat z Bogenu v Čechách nepopírá,  ale snaží velikost a význam tohoto majetku a bogenské kolonizace na Šumavě minimalizovat. Jejím nejvýznamnějším představitelem byl před 2. světovou válkou český historik Josef Vítězslav Šimák, který polemizoval se závěry německých badatelů Muggenthalera a Blaua a popíral bogenskou kolonizaci Šumavy. V době poválečné a především po převzetí moci komunisty se oficiální česká historiografie chtěla kriticky vypořádat s německou minulostí českých zemí a v bogenské otázce se ráda přihlásila k Šimákově teorii. V čele těchto snah stál ředitel okresního muzea v Sušici Vladimír Holý, který ohnivě vystupoval i proti v pramenech mnohem lépe doložené německé kolonizaci Chebska. Podle něj se působení a trvalejší přítomnost hrabat z Bogenu v Čechách omezovaly na nejbližší okolí Sušice a jejich vliv na vzdálenější oblasti byl minimální. Prachatický archivář Václav Starý potom v jubilejní monografii města Vimperka z roku 1979 vyvrátil bogenskou minulost východněji ležícího Vimperska. Oba jmenovaní badatelé pracovali s historickými prameny a ralativně je vyčerpali, ale v poměrně širokém manévrovacím prostoru, který skrovné dochované zprávy z tohoto období umožňují, zaujali v přímém protikladu proti maximalistickému výkladu Josefa Blaua postoj minimalistický.

A my se musíme ptát. Kde leží pravda ? Která z těchto dvou teorií více odpovídá středověké realitě ? Nejdříve se musíme vrátit k dochovaným pramenům.

Z pramenů vyplývá, že hrabata z Bogenu měla ve 12. a 13. století velmi blízko k Čechám. Jejich ucelené mocenské území mezi Řeznem a Pasovem hraničilo se státem českých knížat z rodu Přemyslovců, s nimiž jejich rod několika svatbami navázal již od konce 11. století rodinné styky. Kronikář Kosmas uvádí ve své Kronice české, že si český kníže Břetislav II. vzal v roce 1094 bavorskou nevěstu Luitgardu, která byla sestrou hraběte Alberta I. z Bogenu. Luitgardu žádný šťastný osud v Čechách nečekal; její manžel by v roce 1100 zavražděn a jejich jediný syn Břetislav o třicet let později oslepen. V roce 1124 se Fridrich IV. z Bogenu, správce řezenského dómu z vedlejší linie hraběcího rodu, oženil s nejstarší dcerou českého knížete Vladislava I. Svatavou. O Svatavě víme jen to, že zemřela velmi mladá a bezdětná, a Fridrich IV. byl posledním členem své rodové linie – jím tato linie bogenského rodu v roce 1148 vymřela. Nejvýznamnějším rodovým spojením mezi Přemyslovci a hrabaty z Bogenu bylo ale jednoznačně manželství hraběte Alberta III. z Bogenu s Ludmilou, dcerou českého knížete Bedřicha. Otcem tohoto knížete byl druhý český král Vladislav II. , který měl výborné vztahy se štaufským císařem Fridrichem Barbarossou a který mu mnohokrát vojensky pomohl na jeho italských taženích. Ludmila měla i další významné a slavné příbuzné; její matka byla dcerou uherského krále Gejsy II., její babička z otcovy strany pocházela z rodu Babenberků a jejím strýcem a bratrem jejího otce byl salcburský arcibiskup Vojtěch. Svatbou Alberta III. s Ludmilou se tak Bogenové ocitli v ještě těsnějším spojení s vysokou a vládnoucí středoevropskou aristrokracií. Po brzké smrti hraběte Alberta III. si mladá vdova Ludmila v roce 1204 vzala v druhém manželství bavorského vévodu Ludvíka I.  a zapříčinila tak rodové spojení mezi Přemyslovci a bavorským vládnoucím rodem Wittelsbachů a následně po vymření hrabat z Bogenu v roce 1242 přechod rozsáhlého bogenského území na Wittelsbachy a tím její připojení k Bavorsku. A z těchto rodových spojení a z těsného sousedství vyplynuly potom přátelské kontakty, doložené řadou písemných pramenů.

Tak v roce 1121 se hrabě Albert I. z Bogenu ujal role prostředníka ve sporu o hrad Přimdu na západním pomezí Čech. Jacísi Němci tento hrad svévolně postavili na českém území a český kníže Vladislav I. ho dobyl, zničil a jeho posádku zajal. Jen prosby a jednání hraběte Alberta, švagra knížete Vladislava, přinesly zajatcům svobodu. O dvacet let později, v roce 1142, svedla oba rody dohromady politika. Nový český kníže Vladislav II. bojoval s vnitřní opozicí a jeho protivníci na čele s jeho bratrancem Konrádem Znojemským přitáhli s vojskem až před pražské hradby. V této nouzové situaci vyslal Vladislav II. obratného diplomata olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka k svým bavorským příbuzným harběti Albertovi I. z Bogenu a Fridrichu IV. z Řezna. Biskup Zdík stihl vysvětit tři oltáře právě budovaného kostela v rodovém klášteře Bogenů ve Windberku, ale především naléhavě žádal o pomoc. Jeho žádost byla vyslyšena a oddíly hrabat Bogenů pronikly šumavskými průsmyky do Čech. U Plzně se spojily s oddíly římského krále Konráda III. a spojené vojsko potom osvobodilo Prahu z obležení zajistilo knížeti Vladislavu II. jeho trůn. Jen o několik let později  svedlo spojenectví ve zbrani českého knížete a bogenského Fridricha IV. z Řezna opět dohromady. Boje se tehdy odehrávaly v okolí Řezna a souvisely se zápasem vládnoucího říšského rodu Štaufů s jeho protivníky – rodem Welfů. Další spojenectví Bogenů s Přemyslovci ve zbrani můžeme pozorovat na počátku 90. let 12. století. Hrabě Albert III. z Bogenu tehdy bojoval ve vojsku štaufského císaře Jindřicha VI. v jižní Itálii a v roce 1191 se společně s přemyslovským knížetem Konrádem Otou zůčastnil obléhání Neapole. Brzy potom se úzká spolupráce hrabat z Bogenu s českými vládci zvlášť jasně projevila ve sporu, který těžce otřásl tehdejším Bavorskem.  V srpnu 1192 napadl hrabě Albert III. z Bogenu bavorského vévodu. Objektem sváru byla léna bamberského biskupství na Dunaji a purkrabství v Řezně. Hrabě Albert povolal v průběhu boje do Bavorska  českého knížete Přemysla Otakara I. , jehož neteř měl za manželku, oba společně v bitvě porazili bavorského vévodu a potom pronikli až do jižního Bavorska. Mladého bavorského vévodu Ludvíka I. v nebezpečné situaci zachránil jen včasný zásah císaře Jindřicha VI. a jím vynucené příměří v prosinci 1192. Společné válečné dobrodružství Bogenů a Přemyslovců však mělo vážné následky. Český kníže byl na říšském sněmu ve Wormsu v červenci 1193 zbaven trůnu a hrabě z Bogenu byl jako původce celé války prohlášen za nepřítele Říše. Hrabě Albert III.  získal zpět své hrabství, svou hodnost a císařovu přízeň až tehdy, když počátkem roku 1195 císaři přinesl z jihoitalské Apulie do Palerma na Sicilii zprávu o narození jeho syna, pozdějšího císaře Fridricha II. Radost císaře byla tak veliká, že na Albertovu přímluvu udělil milost i Přemyslu Otakarovi I. a znovu jej dosadil na trůn.

Hrabata z Bogenu se již od první poloviny 12. století uchytila i na české straně Šumavy. Jako jejich průkopník tam působil jejich rodový premosntrátský klášter ve Windberku. Český král Vladislav I. (1158-1173, zemřel 1175) tomuto klášteru daroval dvůr v Albrechticích u Sušice, vesnice Milčice, Janovice a Vojtice a společně s nejmenovanými šlechtici také vesnici Albrechtice, vše v okolí Sušice. Albrechtice zřejmě získaly své jméno od Alberta z Bogenu nebo od syna krále Vladislava I., salcburského  arcibiskupa Vojtěcha, jehož jméno v německé variantě znělo Adalbert nebo Albert. Druhý z jmenovaných v Albrechticích v roce 1178 vysvětil nové postavený kostel k uctěbí Panny Marie a  svatých apoštolů Petra a Pavla. Území kolem Sušice přešlo do vlastnictví hrabat z Bogenu pravděpodobně v souvislosti se svatbou hraběte Alberta III. s Přemyslovnou Ludmilou. V pramenech se to ale odrazilo až o desetiletí později; v roce 1233 udělil hrabě Albert IV. z Bogenu patronát nad kostelem v Sušici a nedalekou ves Podmokly bogenskému rodovému klášteru Windberk a v roce 1244 dal nevlastní bratr a dědic posledního hraběte z Bogenu bavorský vévoda Oto benediktinskému klášteru Niederaltaich desátky ze svých statků v Sušici. V roce 1246 potom tentýž vévoda Otto přikázal svému rychtáři v Sušici, aby desátky, nahromaděné ve sklepích a sýpkách ze všech dříve bogenských a nyní jeho statků, klášteru Niederaltaich předal. Další zmínky nebo odkazy na jiné majetky hrabat z Bogenu v Čechách v historických pramenech nemáme a pramenná základna je tak ve věci bogenského majetku v Čechách velmi skrovná. 

Smrtí hraběte Alberta IV. rod Bogenů v roce 1242 vymřel. Jak již bylo řečeno, stal se jejich dědicem bavorský vévoda Otto II. , a dobré vztahy k Čechám tím skončily. Čeští králové se od té doby pochopitelně pokoušeli získat Sušici s jejím okolím zpět do své moci. Pod vládou spřátelených hrabat z Bogenu tato enkláva žádné nebezpečí nepředstavovala, ale nyní se zatínala do přemyslovské říše jako nepřátelský klín. Český král ostatně vznesl jako příbuzný vymřelých Bogenů nárok na celé jejich území a majetek. Mezi Přemyslovci a bavorskými Wittelsbachy tak vznikly dokonce dva objekty sváru -  území kolem Sušice v Čechách a rozsáhlé hrabství Bogen na jih od Šumavy. První spory a střetnutí mezi oběma soupeři na sebe nedaly dlouho čekat.  Český král Přemysl Otakar II. vpadl na počátku roku 1251 do Bavor a zpustošil okolí Chamu. Jeho úsilí však vyšlo naprázdno, neboť podle  mírové smlouvy, uzavřené v Chamu v roce 1257, si bavorský vévoda ponechal nadále nejen hrabství Bogen na německém území, ale i Sušicko v Čechách. Odlehlé území za pohraničním hřebenem, obklopené ze všech stran územím znepřátelených Přemyslovců, se však natrvalo udržet nedalo a český král ho pozvolna začal získávat zpět, až nad ním nakonec převzal faktickou kontrolu. Až do roku 1271 si bavorský vévoda Sušicko dokázal udržet alespoň teoreticky, ale smlouva mezi ním a Přemyslem Otakarem II. z téhož roku vytvořila do budoucna nový právní základ celého konfliktu: Bavorsko rezignovalo na svá práva na Sušicko a bývalého českého území hrabat z Bogenu se vzdalo; český král se však za to vzdal všech svých práv na podunajská hrabství  Bogen a Deggendorf.

Z uvedených historických zpráv vyplývá, že hrabata z Bogenu si během 12. a 13. století vlastním přičiněním nebo prostřednictvím svého rodového kláštera ve Windberku vytvořila na české straně Šumavy svou enklávu. Je proto nutné zodpovědět dvě hlavní otázky. A sice: jak dlouho Bogenové a jejich bavorští nástupci Wittelsbachové tuto enklávu drželi a jak velký byl její územní rozsah ?

Věnujme se nejprve první otázce. Majetky kláštera Windberk kolem Albrechtic pocházejí z donace českého krále Vladislava I. (jako kníže byl Vladislavem II.) a tím jsou vymezeny léty jeho vlády 1158 až 1173. Klášter potom tyto majetky držel až do svého zrušení v roce 1806. Přímý majetek hrabat z Bogenu kolem Sušice je sice nesporně doložen až v roce 1233, ale velmi pravděpodobně pochází z věna některé z jejich přemyslovských nevěst; v úvahu tedy přicházejí následující data – 1124, kdy si Fridrich IV. z Bogenu, správce dómu v Řezně, vzal Svatavu, dceru českého knížete Vladislava I. a ještě pravděpodobněji rok 1184, kdy se hrabě Albert III. z Bogenu oženil s Ludmilou, dcerou českého knížete Bedřicha.  V tom se čeští i němečtí badatelé shodují; slavný český historik Václav Novotný, autor dodnes nejdůkladnějšího zpracování českých dějin té doby, se dokonce spíše přiklání k roku 1124. A na konci drželi Bogeni, resp. jejich nástupci Wittelsbachové, svou českou enklávu kolem Sušice nejméně do mírové dohody v Chamu v roce 1257; v roce 1271 ji potom definitivně ztratili. V pramenech je tak bogenská resp. bavorská enkláva kolem Sušice nesporně doložena mezi lety 1233 až 1257, maximální délka její existence leží mezi lety 1124 až 1271, ale jako nejpravděpodobnější se jeví období mezi lety 1184 až 1257.

Rozsah bogenské enklávy v Čechách je ještě obtížnější problém. I když sečteme majetky hrabat z Bogenu a jejich rodového kláštera Windberk, lze v pramenech dokázat jen několik lokalit: Sušice a Podmokly. Albrechtice, Ličice, Janovice a Vojtice.  A i když k tomu přičteme velmi pravděpodobné lokality Mouřenec a Petrovice, které svými románskými kostely spadají do bogenského období, zůstáváme stále v nejbližším okolí Sušice. Navzdory tomu se však od poloviny 19. století vyvinul názor, že bogenská enkláva byla mnohem větší a rozsáhlejší a že zaujímala velkou část centrální Šumavy. Zastávali ho němečtí  vlastivědní badatelé, ale hlásila se k ní i většina českých autorů. Podle tohoto názoru sahala bogenská enkláva od tzv. „německé cesty“ u Nýrska na západě až po Zlatou stezku na východě a zabírala centrální horský hřeben Šumavy a okrajová území kolem Nýrska, Velhartic, Sušice, Kašperských Hor a Vimperka. Maximální variantu formuloval Josef Blau ve svém díle „Dějiny Králováků na Šumavě“ (Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwalde): „Od zemské hranice u Rittsteigu na severu šla hranice bogenské enklávy podél Německé cesty přes sv. Kateřinu k mostu u Horního Nýrska, odtud podél toku Úhlavy a v ostrém záhybu, nad kterým byl postaven hrad Pajrek, dále na jih až k úpatí Milenecké hory, tam mění směr a v pravém úhlu pokračuje po severním úpatí horského hřebenu s Prenetem, přes průsmyk u Děpoltic a jižně od Čachrova  do údolí Ostružné. Tuto říčku hranice sledovala k Velharticím a dále až k jejímu ústí do Otavy severně od Sušice, překročila Otavu a pokračovala přes Chmelnou k Nezdickému potoku, podél něj k hoře Javorník, z ní dolů podél potoka Spůlka až do jeho ústí do Volyňky. Potom pokračovala hranice severně od Vimperka přes horské hřebeny Boubína a Bobíku do oblasti dnešních Volar, kde dospěla ke Zlaté stezce a podél její prachatické větve dospěla zpět až k zemské hranici.“

Stejný rozsah zopakoval ještě v roce 1962 nejznámější historik Bogenů a autor největší monografie tohoto rodu Max Piendl, ale ten čestně přiznal, že toho o vývoji bogenské enklávy v Čechách mnoho nevíme a že se o tom mohou konstruovat pouze domněnky. Kde vzal vlastně Josef Blau záchytné body pro svůj tak přesný popis hranic bogenské enklávy ? Kromě nesporné državy kolem Sušice to byly především jména hradu Pajrek – německy Bayereck – na západě a hradu a pozdějšího města Vimperk – německy Winterberg – na východě a domněnky o bogenském původu těchto a dalších hradů Velhartic, Pustého hrádku (německy Schilchenstein nebo Ödschloss) u Kašperských Hor a Kunžvartu (německy Königswart nebo Kunzwarte) na pozdější vimperské větvi Zlaté stezky.

Jméno Pajrek – Bayereck odkazuje jen na jakousi obecnou souvislost s Bavorskem a jméno Vimperk – Winterberg sice zní podobně jako jméno bogenského rodového kláštera Windberg, ale jednoznačně ho od něj odvodit nelze. A že bogenský původ jmenovaných hradů z 12. nebo z první poloviny 13. století dnešní castellologie – věda o hradech – nepotvrdila, o tom ještě uslyšíme. Zbývají nám tak jen domněnky a ty jako základ pro přesnější popis bogenské enklávy v Čechách nelze použít. Jisté zůstává jen území kolem Sušice. Na druhou stranu je ale velmi pravděpodobné, že se hrabata z Bogenu ze svého sušického centra pokoušela své tamní území rozšířit a přenést svůj mocenský vliv i do širšího okolí. Tehdy určitě jen málo osídlená a převážně lesnatá krajina k tomu nabízela velmi nadějné podmínky. Velmi dobře si lze představit,  že Bogeni povolali vlastní kolonisty ze svých podunajských území a že se snažili využít bohatých zásob drahých kamenů a železné rudy, které tato krajina skýtala.  Lze se domnívat, že tento bavorský rod hrál jakousi roli v počátcích intenzivnějšího osidlování centrální Šumavy a středověkého využívání zdejších zásob kovů, ale máme proto jen sporné zmínky v pramenech a žádné přímé důkazy. Lze také připustit, že česká enkláva Bogenů byla větší než jen prameny doložené nejbližší okolí Sušice, ale ani o tom nemáme žádné přímé důkazy v pramenech. Kromě sporných nepřímých náznaků v jménech hradů Bayereck a Winterberg máme ale další nepřímé stopy, které ukazují na širší dopad bogenské přítomnosti v Čechách. Jedná se především o malé románské kostelíky v širším okolí Sušice, které se tu na tehdejší české poměry vyskytují v neobyčejné hustotě, a je to také v roce 1967 objevený a mnohem později vědecky vyhodnocený obrovský poklad mincí z Běhařova u Klatov, o kterém si také povíme později. A konečně ani kolem údajných bogenských založení některých hradů není ještě vše zcela vyjasněno, neboť se na většině z nich dodnes neprovedly důkladnější archeologické výzkumy, a bez problém definitivně vyřešit nelze. Ale podívejme se na uvedené nepřímé důkazy pěkně po pořádku.

Nejprve se věnujme hradům. O hraběti Albertovi III. z Bogenu víme, že dal stavět nové hrady v pohraničním území s Čechami. Doložené a částečně ještě dochované jsou hradní stavby ve vysokých polohách na hoře Hohenbogen a na obou vrcholcích Ostrého. Tato aktivita jistě souvisí se svatbou hraběte Alberta III. s Přemyslovnou Ludmilou, již proto, že několik vesnic z Ludmilina věna leželo v okolí Hohenbogenu. Z velmi pravděpodobného předpokladu, že Albert III. tehdy získal také Sušicko, odvozují někteří němečtí badatelé domněnku, že se tehdy také začalo se stavbou zmíněných a k ochraně nového území v Čechách určených hradů. nejzápadnější z nich Pajrek – Bayereck leží přímo proti hradům na Hohenbogenu a na Ostrém a to svádí k předpokladu, že v něm bogenský řetěz hradů překročil českou hranici, aby byl potom dále budován a posouván na východ v polohách Velhartice – Pustý hrádek u Kašperka – Vimperk a Kunžvart. Jak již však upozornil Max Piendl, o těchto hradech na českém území nejsou z bogenského období jakékoliv písemné zprávy a zůstáváme tak stále v oblasti domněnek. Nejnovější český hradologický výzkum, zosobněný v osobě nedávno zesnulého Tomáše Durdíka, největšího znalce hradů v České republice a jednoho z nejlepších v Evropě, nenašel historickým a stavebněhistorickým rozborem a ani na některých lokalitách již provedeným archeologickým výzkumem žádné stopy, které by svědčily o bogenském původu těchto hradů.

Pajrek (Bayereck) je doložen až od roku 1356 a zřejmě byl založen v první polovině 14. století pány z Janovic. Tento hrad hrál velkou roli ve válkách na české-bavorském pomezí v 15. století, hlavně po husitských válkách. Na počátku 16. století zpustl a stal se ruinou. Hrad Velhartice (Welhartitz) pravděpodobně vznikl také v první polovině 14. století, a sice zásluhou pánů z Velhartic, kteří hráli významnou roli na dvoře krále a císaře Karla IV. Patří k nejzajímavějším hradním stavbám v Čechách a proslul přechováváním českých královských korunovačních klenotů v neklidných dobách 15. století. Později se stavba častečně přeměnila v zámek. Další hrad Pustý hrádek (německy Schilchenstein nebo Ödschloss ) vznikl podle Tomáše Durdíka až v první polovině 15. století jako předsunutá bašta nedalekého hradu Kašperka, postaveného Karlem IV. S Bogeny tak nemohl mít nic společného. Nejblíže se svým založením bogenského období v Čechách dotýká hrad Vimperk (Winterberg). Měl být totiž postaven po polovině 13. století. Český hradologický výzkum však jeho vznik připisuje aktivitám královského purkrabího Purkarta z Janovic. Tento významný český šlechtic patřil do blízkého okruhu milců a spolupracovníků mocného českého krále Přemysla Otakara II. a z pověření svého pána měl kolonisovat východní část údajného bogenského území kolem Vimperka. Nápadné je, že začátek jeho aktivit časově souzní s koncem faktické bavorské, tj. bogenské a později wittelsbašské mocenské přítomnosti na severním pomezí Šumavy. Poslední hrad Kunžvart (Kunzwarte) se poprvé uvádí v roce 1359; také v souvislosti s pány z Janovic. Úloha tohoto hradu byla v té době jednoznačná – ochrana vimperské větve Zlaté stezky z Pasova do Vimperka, která vedla nedaleko pod ním. Jelikož je tato větev známé obchodní cesty doložena až na přelomu 13. a 14. století, zdá se být starší původ tohoto hradu nepravděpodobný. 

Podle toho, co tu zatím bylo řečeno, se zdá, že teorii o rozsáhlém a hrady střeženém území hrabat z Bogenu v Čechách můžeme pohřbít. Ale tak jednoznačné to zase není. Před několika lety ještě platilo, že na žádném z údajných bogenských hradů nebyl proveden rozsáhlý a podrobný archeologický a stavebněhistorický výzkum, bez kterého není možné nějaké starší předchůdce dnes dochovaných staveb úplně vyloučit. Možné bogenské kořeny těchto hradů tak nešlo definitivně vyvrátit. K úvahám svádí také skutečnost, že nejméně tři z těchto hradů (Pajrek, Vimperk a Kunžvart) náleží k hradům s velkou centrální obytnou věží, tzv. donjonem, a že tím a také svou pohraniční polohou velmi podobají nejstaršímu dochovanému a jednoznačně doloženému českému hradu Přimdě (Pfraumberg). Tento hrad byl postaven před rokem 1121 Němci a určitou roli při tom hrál hrabě Albert I. z Bogenu. Není ani vyloučeno, že tento hrad postavili přímo Bogeni, pravděpodobnější je ale založení teritoriálně mnohem bližšími markrabaty z Vohburka. V každém případě stavěli podobné hrady jako Přimdu němečtí feudálové z oblastí, hraničících s Čechami a s velkou pravděpodobností také hrabata z Bogenu. Definivní rozhodnutí o údajném bogenském původu uvedených hradů tak zůstává na dalším výzkumu. A z tohoto hlediska jsme dnes o něco dále, neboť v posledních letech již několik archeologických výzkumů na těchto lokalitách proběhlo. V letech 2000 a 2001 došlo v rámci rozsáhlého a dlouholetého výzkumu Zlaté stezky k archeologického výzkumu na hradě Kunžvart a jeho výsledky potvrdily svědectví historických pramenů. Hrad s největší pravděpodobností existoval až od 14. století a s Bogeny tak nemohl mít nic společného. Ještě významnější a rozsáhlejší jsou nové poznatky z hradu Vimperk. Archeologové tam kopali již v letech 1997 až 1999. V nedávné době byl komplex středověkého hradu a novověkého residenčního zámku vyhlášen Národní kulturní památkou a velkým nákladem má být nově rekonstruován. Proto tam od roku 2009 probíhal velký archeologický výzkum, který měl objasnit stavebně historický vývoj tohoto objektu. Již bylo objeveno mnoho nového, ví se, že raně gotický hrad byl větší a významnější, než se dosud předpokládalo, ale dosud nic neukazuje na starší původ než je polovina 13. století. Bogeni by se tak i tady ocitli mimo hru. Ale výzkum ještě bude pokračovat.

Razantně a s velkou váhou vstoupil v poslední době do diskuse o území hrabat z Bogenu v Čechách hrad Rabí. Největší český hrad, který svou rozměrnou siluetou a mohutným opevněním ovládá krajinu na sever od Sušice, byl vždy považován za stavbu z přelomu 13. a 14. století. Poslední výzkumy však ukazují, že jeho jádro s velkou obytnou čtverhrannou věží je starší než se předpokládalo a že vzniklo nejméně kolem roku 1200. Tím se velmi pravděpodobnými zakladateli stávají hrabata z Bogenu a náš pohled na bogenskou enklávu kolem Sušice se mění. Máme tu hmatatelný doklad, že Bogeni v této enklávě hrady stavěli, a od toho není daleko k předpokladu, že se mohlo alespoň začít s budováním celého řetězce hradů k ochraně nově nabytého území.  Ani v této otázce však nejsou odborníci stále jednotní a tak musíme vyčkat na výsledky dalších, především archeologických a stavebně historických výzkumů „podezřelých hradů“.

Jako svědek činnosti hrabat z Bogenu v Čechách nám zůstal zachován věnec malých románských kostelů kolem Sušice. O kostelu v Albrechticích vysoko nad údolím Otavy východně od Sušice již byla řeč. Jedná se o jeden z nejstarších kostelů na severním pomezí Šumavy a zároveň o překrásnou dominantu okolní krajiny. Původní  kostel, darovaný klášteru ve Windberku, byl pravděpodobně dřevěný. Dnešní stavba pochází z první poloviny 13. století, kdy ještě Bogenové v této oblasti působili. Celou svou dispozicí je ještě románská, ale vykazuje i první stopy nastupující gotiky. Původní stará stavba se se svou masivní románskou věží a čtverhranným chórem v podstatě dodnes dochovala v nezměněném stavu.  V interiéru se dochovaly nástěnné malby ze 14. a 15. století a zajímavý je také velký, na plátně namalovaný obraz na levé straně kostelní lodi. Pochází z počátku 18. století a představuje arcibiskupa salcburského v kompletním ornátu, jak se vzdává koruny a přijímá od anděla  biskupský kříž a mitru. Latinský nápis upomíná na arcibiskupa Alberta, syna českého krále Vladislava I. , který zdejší kostel ve 12. století vysvětil. Klášter Windberg  vlastnil tento kostel a ves Albrechtice až do Základního výnosu říšské deputace (Reichsdeputationschluß) z roku 1803 a jeho přítomnost byla v této oblasti po staletí vzpomínkou na panství hrabat z Bogenu.          

Přímou s bogenskou a pozdější bavorskou enklávou kolem Sušice souvisí také malý románský kostel svatého Mořice u Annína jižně od Sušice, v kterém se právě nacházíme. Zasvěcení svatému Mořici naznačuje, že tento kostel souvisí s bavorským klášterem Niederaltaich, který je v okolí Sušice doložen ve čtyřicátých letech 13. století. Tento benediktinský klášter, ležící na Dunaji nedaleko Deggendorfu, působil na Sušicku zřejmě již dříve – vzešel z něho totiž svatý Vintíř (Günther), s kterým se tu setkáváme již v 11. století. Kostel na Mouřenci, trůnící vysoko nad údolím Otavy, pochází z první poloviny 13. století. Během opravy, kterou financovali zdejší rodilí Němci, se tu v roce 1993 odkryly uměleckohistoricky velmi cenné nástěnné malby z první poloviny 14. století, které dokládají dalekosáhlé umělecké styky této oblasti ve středověku.

Duchovní dozor premonstrátských mnichů z kláštera Windberg svědčí o souvislosti původně opevněného kostela v Petrovicích, západně od Sušice, s windbersko-bogenskou enklávou kolem tohoto města. Raně gotický kostel sv. Petra a Pavla z poloviny 13. století má ještě románskou věž z počátku téhož století. Kostel dominuje krajině, která určitě patřila k jádru bogenské enklávy.

Na sever a na východ od Sušice nalezneme ještě další  románské kostely ze 13. století; kostel sv. Václava v Bukovníku s portálem z doby kolem roku 1240, kostel sv. Petra a Pavla v Buděticích s portálem z téměř stejné doby kolem let 1240 až 1250, kostel Zvěstování Panny Marie ve Zbytinách z poloviny 13. století a konečně kostel sv. Vavřince ve Zdouni u Sušice z 3. čtvrtiny 13. století. Tyto kostely lze však spíše připsat aktivitám českých klášterů Břevnova u Prahy a Doksan v severních Čechách, které již od 11. a 12. století vlastnily majetky na sever od Sušice. Je však také možné, že vliv sousední windbersko-bogenské enklávy měl na jejich vzniku také podíl; např. u kostela v Bukovníku. Jisté je však to, že kolem Sušice vznikl do poloviny 13. století kruh románských kostelů, který svou hustotou nemá v tehdejších Čechách obdobu.  Připsat to lze jistě také pokrokovému vlivu podunajského území hrabat z Bogenu, který prostřednictvím bogenské sušické enklávy pronikal do nitra Čech.

A na závěr se ještě musím zmínit o ohlášeném pokladu mincí z Běhařova u Klatov. Byl objeven v roce 1967 o vesnice Běhařov u Janovic, ale odborně byl publikován mnohem později.  Obsahoval 1100 mincí a řadí se tak k vůbec největším a nejvýznamnějším nálezům tohoto druhu v Čechách. Mince jsou výlučně nečeského původu a jedná se stříbrné jihoněmecké denáry z různých mincoven v Podunají. Máme tu před sbebou reprezentativní kolekci peněžního oběživa v bavorsko-rakouském prostoru na přelomu první a druhé čtvrtiny 12. století. Jen ojediněle jsou zastoupeny také jiné oblasti tehdejší středověké Říše; arcibiskupství salcburské, biskupství Augsburg, Würzburg a další. Podle vědeckého zpracovatele Pavla Radoměřského z Prahy byl poklad ukryt kolem roku 1135 na obchodní stezce, kterou dnes nazýváme Německou cestou a která vedla z oblasti Klatov přes Nýrsko do Bavorska. Nedaleko odtud byl v roce 1933 v obci Hodousice objeven další mincovní poklad z 12. století a také v jeho případě se jednalo o mince z jižního Německa.  Pavel Radoměřský interpretuje oba nálezy tak, že se tenkrát v české enklávě hrabat z Bogenu používaly místo špatných českých mincí kvalitativně mnohem lepší mince jihoněmecké. tyto mince se dovážely z podunajského prostoru, např. po Německé cestě, která mohla současně představovat hranici mezi bogenskou enklávou a vlastním územím tehdejších Čech. Vliv kvalitní jihoněmecké mince byl jistě patrný i v přilehlých českých oblastech. Z jiné strany se tu tak vrací stará teorie o velkém bogenském území v Čechách. Naleziště nejvýznamnějšího pokladu Běhařov  leží totiž asi 25 kilometrů od Sušice.

Pokusme se na závěr naše téma ještě jednou shrnout. Rod hrabat z Bogenu hrál v českých dějinách 12. a 13. století významnou roli. Sňatkovou politikou byl několikanásobně spjat s českou vládnoucí rodinou Přemyslovců a ve vztahu k Čechám sledoval společnou a oboustranně výhodnou politiku, jejíž součástí byla i několikanásobná vzájemná pomoc proti společným nepřátelům v německé části Říše i v Čechách. Přátelské vztahy přinesly Bogenům nakonec zisk území na severním pomezí Šumavy s centrem kolem pozdějšího města Sušice. Toto území Bogeni drželi nejméně 50, ale možná déle než 100 let, a protože sousedilo s kmenovými oblastmi bogenského rodu v dnešním Bavorsku, velmi pravděpodobně se pokusili ho kolonizačně a mocenskopoliticky upevnit, rozšířit a zajistit pro sebe do budoucna. Pomáhal jim v tom jejich rodový klášter ve Windberku. O rozsahu a struktuře bogenské enklávy v Čechách jsme informováni jen velmi skrovně. V pramenech je doloženo jen blízké okolí Sušice s několika dodnes dochovanými románskými kostely. Nějaké rozšíření této původní mocenské základny do okolních řídce osídlených nebo zcela neosídlených oblastí Šumavy je pravděpodobné, ale není nedoložené. Největší rozsah bogenské enklávy, jak ho formuloval Josef Blau, musíme považovat jen za odvážnou domněnku. Skutečný rozsah ležel podle mého názoru někde uprostřed. Ne od Nýrska až po Vimperk, ale v širším okolí sušického centra s vyzařujícími vlivy do vzdálenějších oblastí na západ a na východ odtud.

K podrobnějšímu zkoumání bogenské enklávy v Čechách nám chybí dostatek písemných historických pramenů. Tady musí pomoci další pomocné historické disciplíny – archeologie, dějiny umění a stavební historie, castellologie – nauka o hradech, numismatika a další. V některých případech, jako při archeologických výzkumech hradů Kunžvart a Vimperk, se tak již stalo. Již dnes je však jisté, že přítomnost a působení hrabat z Bogenu na jihozápadním pomezí Čech vytvořilo příznivé podmínky pro intenzivnější šíření pokrokových vlivů z Podunají do Čech a pro těsnější a intenzivnější vztahy mezi Čechami a Bavorskem. Od té doby prošly tyto vztahy mnoha proměnami a jednou byly obě země dokonce nakrátko sjednoceny v jednom státním útvaru, a sice v letech 1741 až 1743 pod bavorským vévodou a pozdějším římským císařem Karlem Albrechtem. Doufejme, že dnes nastala doba, kdy dlouhý paralelní a v mnohém podobný historický vývoj obou zemí vyústí v trvalou spolupráci. 

Děkuji za Vaši pozornost !

---

Die Grafen von Bogen in Böhmen

František Kubů

Vortrag Mouřenec 18. August 2013

Sehr geehrte Damen und Herren,

ich soll hier heute über die Grafen von Bogen in Beziehung zu Böhmen sprechen und ich bin froh darüber, denn nur vor etwa 20 Jahren war so was für mich ganz unvorstellbar. Ich interessierte mich schon immer für die deutsche Geschichte und hauptsächlich für die Staufer -  diese fesselnde hochmittelalterliche Dynastie war für mich seit Jugend eine Herzenssache. Ich wollte mich auch an der Uni und später im Berufsleben mit ihnen befassen, aber das war in der sozialistischen Tschechoslowakei ständig ein grosses Problem. Ein Funktionär für die Ideologie an der Karlsuniversität in Prag riet mir sogar dringend, die deutsche Geschichte zu lassen und lieber zur neuzeitlichen russischen Geschichte hinüberzuwechseln. Ich liess mich, zum Glück, dazu nicht zwingen und ich konnte schliesslich mit Hilfe einiger meiner Professoren sogar eine Diplomarbeit mit dem Thema „Die staufische Ministerialität im Egerland“ durchsetzen und verteidigen. Bis zur Wende im Jahr 1989 war es aber bei uns  für einen Historiker kompliziert  deutsche Geschichte zu forschen und ich konnte auch nicht im Westen studieren und dortige Archive und Bibliotheken benutzen. Das hat sich Alles nach der Wende geändert.  Ich konnte schon mehrmals Studienaufenthalte in Deutschland realisieren, ich kann über die deutsche Geschichte, über die Staufer und über die deutsch-böhmische Beziehungen nach Herzenslust forschen und schreiben und ich wurde sogar Mitglied der Gesellschaft für die Staufische Geschichte in Göppingen. Schon deswegen sollen wir trotz allen Schwierigkeiten mit der Entwicklung der letzten Jahre zufrieden sein. Aber kommen wir zu unserem Thema.

Der böhmische Staat war bei Bildung seiner Grenzen von Anfang an von der Natur begünstigt. Seine von Grenzgebirgen umrahmte Gestalt entwickelte sich aber erst während der Jahrhunderte und noch im hohen Mittelalter war sie an manchen Stellen noch nicht stabilisiert. So im 12. Jahrhundert, als der Staat der böhmischen Přemysliden sogar in seiner Integrität bedroht war, gelangten zwei Randgebiete des heutigen südböhmischen Raumes für fast ein Jahrhundert in fremden Besitz; das an Österreich grenzende Weitra-Gebiet und das Gebiet um Sušice (Schüttenhofen) am Eingang des Böhmerwaldes.  Dem zweiten, in Zusammenhang mit den Grafen von Bogen stehenden Gebiet, wenden wir uns jetzt zu.

Das Wirken der Grafen von Bogen in Böhmen stellt seit dem 19. Jahrhundert ein heiss umstrittenes Problem der böhmischen Geschichtsschreibung dar. Die Tatsache, das dieses Geschlecht die Entwicklung des böhmischen Staates im 12. und 13. Jahrhunder beeinflusst hat, wird allgemein angenommen, aber der Umfang und die Bedeutung des Bogenschen Besitzes in Böhmen sind bis heute unklar. Es liegt an der Unzulänglichkeit der Quellen, aber auch am Bestreben einiger früheren tschechischen und deutschen Historiker und Heimatforscher die spärlichen Quellenerwähnungen im nationalen Sinne möglichst günstig auszulegen.

Seit der Mitte des 19. Jahrhundert verbreitete sich unter den deutschen Historikern und Heimatforschern eine Theorie, dass die Grafen von Bogen seit dem 12. Jahrhundert mit der groß angelegten Kolonisation des sogenannten „Königlichen Wald Hwozdes“ (damit ist der zentrale Böhmerwald gemeint) angefangen haben, undzwar im breiten Streifen zwischen den heutigen Städten Nýrsko (Neuern) und Vimperk (Winterberg). Die Lokalhistoriker Wenzig und Walter haben damit angefangen und eine lange Reihe weiterer bekannten und unbekannten Forscher hat dann die Theorie übernommen und weitergetragen; so z. B. Valentin schmidt am Anfang des 20. Jahrhundert , Heinz Muggenthaler in den zwanziger Jahren, aber auch der Winterberger Schuldirektor Emanule Jirášek und der bekannte tschechische Heimatforscher František Teplý in den dreissiger und vierziger Jahren. Am konsequentesten hat diese Theorie Josef Blau in seinem großen Werk „Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwalde“ aus den Jahren 1932 -1934 ausgeführt und er hat sogar die Grenzen des Bogenschen Gebietes und der Bogenschen Kolonisation in Böhmen festgelegt. Das sehr beliebte und verbreitete Buch wirkte bis in die Nachkriegszeit und die Interpretation von Josef Blau beeinflußte maßgebend auch die neueren deutschen Autoren; z.B. den bekannten Sprachwissenschaftler Ernst Schwarz oder auch den Historiker des Bogenschen Geschlechtes Max Piendl – diese beiden verweisen allerdings auf die Unzulänglichkeit der Quellen und formulieren ihre Schlüße vorsichtig. Die Spuren dieser aus dem vorvorigen  Jahrhundert stammenden Theorie begegnet man bis heute in der fachlichen, populären und auch touristischen Literatur auf beiden Seiten der deutsch-tschechischen Grenze. Die Autoren haben etwas gemeinsam; sie haben die Quellen nicht erforscht und nicht nachgeprüft, sie haben nur die älteren Ansichten aus der Literatur übernommen.

Gegen diese Theorie hat sich verhältnismäßig spät eine andere entwickelt, die zwar Präsenz und Besitz der Grafen von Bogen in Böhmen nicht bestreitet, die aber bemüht ist, die Größe und Bedeutung dieses Besitzes und der Bogenschen Kolonisation möglichst klein zu machen. Ihr erster bedeutender Vertreter war vor dem 2. Weltkrieg der tschechische Historiker Josef Vítězslav Šimák, der mit den Schlüßen der deutschen Forscher Muggenthaler und Blau polemisiert und die Bogensche Kolonisation des Böhmerwaldes abgelehnt hat. In der Nachkriegszeit und besonders nach der kommunistischen Machtübernahme wollte sich die tschechische Geschichtswissenschaft zum Teil mit der teilweise deutschen Vergangenheit der böhmischen Länder kritisch auseinandersetzen und sie nahm sich in der „Bogenschen Frage“ gern der von Šimák vertretenen Theorie an. An der Spitze stand der ehemalige Direktor des Kreismuseums in Sušice (Schüttenhofen) Vladimír Holý, der auch gegenüber der quellenmässig weit besser belegten deutschen Kolonisation des Egerlandes aufgetreten ist. Nach Holý beschrenkte sich die Tätigkeit und dauerhafte Präsenz der Grafen von Bogen in Böhmen auf die nächste Umgebung von Sušice (Schüttenhofen) und ihre Austrahlung in die Umgebung war minimal. Der Prachatitzer Archivar Václav Starý hat dann in der Jubiläumsmonographie der Stadt Vimperk (Winterberg) die Bogensche Vergangenheit des ganzen Winterberger Gebietes widerlegt. Beide genannten Forscher haben mit den Quellen gearbeitet und sie relativ erschöpft, aber im ziemlich breiten Spielraum, den die spärlichen Quellen für diesen Zeitabschnitt gewähren, haben sie die direkt gegenüber der „maximalen“ Deutung Josef Blaus die „minimale“ Randposition eingenommen.

Wo liegt jetzt die Wahrheit ? Welche der beiden Theorien ist der mittelalterlichen Wirklichkeit nähergekommen ? Wir müssen uns zuerst den überlieferten Quellen zuwenden.

Aus den Quellen geht hervor, dass die Grafen von Bogen im 12. und 13. Jahrhundert sehr eng mit Böhmen verbunden waren. Ihr geschlossenes Machtgebiet zwischen Regensburg und Passau grenzte an den Staat der böhmischen Herzöge aus dem Hause der Přemysliden, zu denen sie schon seit dem ausgehenden 11. Jahrhundert Heiratsverbindungen angeknüpft haben. Der Chronist Cosmas von Prag berichtet in seiner Böhmenchronik, dass der böhmische Herzog Břetislav im Jahre 1094 eine Luitgard aus Bayern, die Schwester des Grafen Albert geheiratet hat und dieser Bruder war ganz eindeutig Graf Albert I. von Bogen. Luitgart erwartetekein schönes Schicksal, ihr gatte wurde im Jahr 1100 ermordet und ihr einziger Sohn aus dieser Ehe Břetislav dreissig Jahre später geblendet. Im Jahre 1124 heiratete dann Friedrich IV. von Bogen, Domvogt von Regensburg aus der Nebenlinie des Grafengeschlechtes, Svatava, die älteste Tochter des böhmischen Herzogs Vladislav I.  Von Svatava wissen wir nur, dass sie sehr früh kinderlos gestorben ist, und Friedrich IV. war der letzter seiner Linie; mit ihm ist im Jahr 1148 dieser Zweig des Bogener Hauses erloschen. Die wichtigste Familienverbindung zwischen den Přemysliden und den Grafen von Bogen war aber eindeutig die Ehe des Grafen Albert III. von Bogen mit Ludmila, der Tochter Herzog Friedrichs von Böhmen. Der Vater dieses Herzogs war der zweite böhmische König Vladislav II. , der die besten Beziehungen mit dem Stauferkaiser Friedrich Barbarossa gepflegt und ihm auch mehrmals bei seinen Italienzügen geholfen hat. Ludmila hatte auch andere vornehme und glänzende Verwandte; ihre Mutter war die Tochterdes ungarischen KönigsGeisa II., ihre Großmutter väterlicherseits stammte aus dem Hause der Babenberger und ihr Onkel und Bruder ihres Vaters Adalbert war Erzbischof von Salzburg.  Mit dieser Heirat, zu der es wahrscheinlich im Jahr 1184 gekommen ist, traten die Bogener also noch näher in Verbindung mit der hohen und herrschenden mitteleuropäischen Aristokratie. Nach dem frühen Tod des Grafen Albert III. heiratete die junge Witwe Ludmila in zweiter Ehe im Jahre 1204 den Herzog Ludwig I. von Bayern und verursachte so die Familienverbindung der Přemysliden mit den Wittelsbachern und auch Übergang der Bogenschen Domäne nach dem Aussterben der gräflichen Familie im Jahre 1242 an die Wittelsbacher und so an Bayern. Aus diesen Familienverbindungen und aus der nahen Nachbarschaft ergaben sich dann mehrere in Quellen belegte freundchaftliche Kontakte.

So im Jahr 1121 vermittelte der Graf Albert I. von Bogen im Streitfall um die Burg Přimda (Pfraumberg) im westlichen Grenzgebiet Böhmens. Irgendwelche Deutsche haben diese Burg eigenwillig auf dem böhmischen Boden gebaut und der böhmische Herzog Vladislav I. hat sie erobert, zerstört und die Besatzung gefangen genommen. Nur Bitten und Verhandlung des Grafen Albert, der Schwager des Herzogs Vladislav war, brachten den Gefangenen die Freiheit. 

Zwanzig Jahre später, im Jahr 1142, führte beide Geschlechter die Politik zusammen. Der neue böhmische Herzog Vladislav II. kämpfte mit der inneren Oposition und seine Rivalen, mit seinem Vetter Konrad von Znaim an der Spitze, sind bis an die Tore Prags vorgedrungen. In dieser Notlage schickte Vladislav II. den Bischof Heinrich Zdík von Olmütz zu seinen bayerischen Verwandten, dem Grafen Albert I. von Bogen und dem Domvogt Friedrich IV. von Regensburg. Bischof Zdík weihre drei Altäre in der im Bau begriffenen  Klosterkirche des Bogenschen Familienklosters Windberg, aber er bat vor allem um Hilfe. Der Hilferuf wurde erhört und die Truppen der Grafen von Bogen sind über den Further Pass nach Böhmen eingerückt, bei Plzeň (Pilsen) trafen sie sich mit den Truppen des römischen Königs Konrads III. und das vereinte Heer entsetzte Prag und sicherte dem Herzog Vladislav II. Thron wieder. Bereits ein paar Jahre später, im Jahr 1146, führte die Waffenbrüderschaft den böhmischen Herzog und Domvogt Friedrich IV. wieder zusammen. Die kriegerischen Auseinandersetzungen spielten sich um Regensburg ab und sie standen mit den gegen den Welfen gerichteten Kämpfen in Zusammenhang.

Eine weitere Waffenbrüderschaft der Bogener mit den Přemysliden können wir am Anfang der neunziger Jahre des 12. Jahrhunderts verfolgen. Der Graf Albert III. von Bogen kämpfte damals im Heer des Stauferkaisers Heinrich VI. in Süditalien und im Jahr 1191 hat er sich gemeinsam mit dem Přemyslidenherzog Konrad Otto an der Belagerung von Neapel beteiligt. Bald danach wird die enge Zusammenarbeit der Bogener Grafen mit den böhmischen Herrschern besonders offenkundig an der Fehde, die damals Bayern schwer erschüttert hat. Im August des Jahres 1192 griff Graf Albert III. von Bogen den bayerischen Herzog an. Das Streitobjekt bildeten die bambergischen Lehen an der Donau und die Regensburger Burggrafschaft.  Graf Albert rief im Kampf den Böhmenherzog Přemysl Ottokar I. , dessen Nichte er zur Frau hatte, nach Bayern, beide haben den bayerischen Herzog in einem Treffen geschlagen und dann sind sie bis in das südliche Bayern vorgedrungen. Der junge bayerische Herzog wurde aus seiner gefährlichen Lage nur dadurch gerettet, dass Kaiser Heinrich VI. eingriff und im Dezember 1192 Waffenstillstand befahl. Auf dem Reichstag zu Worms im Juli 1193 wurde der Böhmenherzog seiner Würde entkleidet und der Graf von Bogen als Urheber des Krieges zum Reichsfeind erklärt. Graf Albert III. erlangte seine Grafschaft und die Gunst des Kaisers erst wieder, als er ihm im Anfang des Jahres 1195 die Nachricht von der Geburt seines Sohnes, des späteren Friedrichs II., aus Apulien nach Palermo überbrachte. Er konnte auch für seinen Verbündeten Ottokar Gnade und Wiedereinsetzung erwirken.

Schon seit der ersten Hälfte des 12. Jahrhunderts haben die Grafen von Bogen auch auf der böhmischen Seite des Böhmerwaldes Fuss gefasst. Als Vorbote wirkte dort das Familienkloster der Bogener, das Prämonstratenserstift Windberg. Der böhmische König Vladislav I. (1158-1173, gestorben 1175) schenkte ihm den Hof in Albrechtice (Albrechtsried) bei Sušice (Schüttenhofen), die Dörfer Milčice (Miltschitz), Janovice (Janowitz) und Vojtice (Wojtitz) und zusammen mit einigen ungenannten Adeligen das Dorf Albrechtsried. Albrechtsried mag später den Namen von Albert von Bogen oder vom Sohne des Königs Vladislav I. dem Salzburger Erzbischof Albert erhalten haben. Der zweitgenannte hat dann im Jahr 1178 die neue Kirche in Albrechtsried zu Ehren der Heiligen Maria und der Heiligen Apostel Peter und Paul eingeweiht. Durch die Heirat des Grafen Albert III. mit der Přemyslidin Ludmila kam sehr wahrscheinlich das Gebiet um Sušice (Schüttenhofen) in den Besitz der Grafen von Bogen. In den Quellen spiegelt sich das erst um Jahrzehnte später wider; im Jahre 1233 gab Albert IV. von Bogen das Patronat über die Kirche in Schüttenhofen und das nahe Dorf Podmokly dem familienkloster Windberg und im Jahr 1244 gab der Stiefbruder und Erbe des letzten Grafen von Bogen Herzog Otto von Bayern dem Benediktinerkloster Niederaltaich den Zehenten von seinen Gütern in Schüttenhofen. Im Jahre 1246 schärfte dann Herzog Otto seinem Richter in Schüttenhofen ein, dem Kloster Niederaltaich in Kellern und Speichern von allen Gütern angehäufte Zehente zu überreichen. Mehrere Quellennachrichten oder Hinweise an andere den Grafen von Bogen gehörende Orte und Besitztümer in Böhmen haben wir nicht und die Aussagekraft der Quellen bleibt also in Sache des Bogenschen Besitzes in Böhmen überaus spärlich.

Mit dem Tode des Grafen Albert IV. starb das Geschlecht von Bogen im Jahre 1242 aus. Wie schon gesagt wurde, trat das Bogensche Erbe Herzog Otto II. von Bayern an und die guten Beziehungen zu Böhmen nahmen damit das Ende. Die böhmischen Könige waren seitdem verständlich bemüht, Schüttenhofen mit seinem Umland zurückzugewinnen. Unter der Herrschaft der befreundeten Grafen von Bogen stellte diese Enklave keine Gefahr, aber jetzt ragte sie wie ein feindlicher Pfahl in das Přemyslidenreich. Der böhmische König erhob ausserdem als Verwandter der ausgestorbenen Grafen von Bogen Ansprüche auf das gesamte Bogensche Gebiet. Es ergaben sich also zwei Streitobjekte – das Schüttenhofener Gebiet und die Grafschaft Bogen – und die ersten Auseinandersetzungen zwischen den beiden Kontrahenten ließen auf sich nicht lange warten. König Přemysl Ottokar II. fiel zu Anfang des Jahres 1251 in Bayern ein und verwüstete die Mark Cham. Seine Bemühungen blieben aber erfolglos und im Frieden von Cham vom Jahre 1257 konnte sich der bayerische Herzog sowohl die Grafschaft Bogen wie das böhmische Schüttenhofener Gebiet sichern. Die entlegene Gegend hinter dem Grenzgebirge war aber auf die Dauer nicht zu halten und der böhmische König bemächtigte sich dieses Gebietes allmählich und übernahm den faktischen Besitz. Noch bis zum Jahr 1271 konnte sich der bayerische Herzog den Besitz um Schüttenhofen mindestens theoretisch halten. Ein Vertrag zwischen Ottokar II. und dem Bayernherzog schuf in diesem Jahr die endgültige Rechtbasis für die Zukunft: Bayern hat auf seine Rechte in Schüttenhofen verzichtet und gab so das ehemalige böhmische Gebiet der Grafen von Bogen auf; dafür hat der böhmische König allen seinen Rechten in den Grafschaften Bogen und Deggendorf entsagt.

Aus den oben erwähnten Quellenbelegen geht hervor, dass die Grafen von Bogen während des 12. und 13. Jahrhunderts entweder selbst oder durch Vermittlung ihres familienklosters Windberg auf der böhmischen Seite des Böhmerwaldes Fuß gefasst haben. Man muss jetzt zwei Hauptfragen beantworten oder sie mindestens zu beantworten versuchen. Wie lange haben die Grafen von Bogen und ihre bayerischen Nachfolger den Besitz in Böhmen gehalten und wie groß war Umfang dieses Besitzes ?

Wenden wir uns zuerst der ersten Frage zu. Die Besitztümer des Klosters Windberg um Albrechtsried stammen von der Schenkung des böhmischen Königs Vladislav I. (als Herzog war er Vladislav II.) und damit sind sie mit seinen Regierungsjahren 1158 bis 1173 datiert. Das Kloster konnte dann seinen Besitz um Albrechtsried bis zu seiner Aufhebung im Jahre 1806 behalten. Der direkte Besitz der Grafen von Bogen in und um Schüttenhofen ist zwar positiv erst seit dem Jahre 1233 belegt, aber er kommt sehr wahrscheinlich aus der Mitgift einer der Přemyslidischen Bräute der Bogenschen Grafen hervor;  es kommen also die folgenden Jahre in Frage: 1124 – damals fand die Heirat Friedrichs IV. von Bogen, Domvogts von Regensburg, mit Svatava, der Tochter des böhmischen Herzogs Vladislav I. statt – oder noch wahrscheinlicher 1184, als Graf Albert III. von Bogen Ludmila, die Tochter des böhmischen Herzogs Friedrich geheiratet hat. Darin sind sich die deutschen und tschechischen Forscher einig; der berühmte tschechische Historiker Václav Novotný, Autor der bis heute gründlichsten und besten Bearbeitung der uns interessierenden Zeitperiode, neigt sogar dem Jahre 1124 zu. Am Ende konnten die Bogener, beziehungsweise die Wittelsbacher, den Besitz um Schüttenhofen mindestens bis zum Frieden vom Cham im Jahr 1257 halten; im Jahr 1271 ging dann das Gebiet endgültig verloren. Als quellenmässig ganz sicher muss man also den Bogenschen oder Bayerischen Besitz um Schüttenhofen mit den Jahren 1233 und 1257 umrahmen, die Maximaldauer liegt zwischen den jahren 1124 und 1271, aber am wahrscheinlichsten ist für den faktischen und unumstrittenen Besitz die Zeitperiode von 1184 bis 1257.

Der Umfang des Bogenschen Besitzes in Böhmen stellt eine noch schwierigere Frage dar. Auch wenn man die Besitztümer der Bogener Grafen und ihres Familienklosters Windberg zusammenzählt, kann man aus den Quellen nur ein paar Lokalitäten nachweisen: Schüttenhofen und Podmokly, Albrechtsried, Miltschitz, Janowitz und Woititz. Auch wenn man mit den sehr wahrscheinlichen Lokalitäten Maurenzen und Petrowitz rechnet, die mit ihren romanischen Kirchen in die Bogensche Periode gehören, bleibt man nur in der nahen Umgebung von Schüttenhofen. Es hat sich aber trotzdem seit der Mitte des 19. Jahrhunderts die Ansicht entwickelt, dass der Bogensche Besitz viel größer und umfangreicher war und dass er einen beträchtlichen Teil des zentralen Böhmerwaldes umfasste. Diese Ansicht wurde von den deutschen Heimatforschern getragen, aber auch die meisten tschechischen Autoren haben sich zu ihr bekannt. Nach dieser Ansicht reichte die Bogensche Domäne von dem sogenannten „Deutschen Weg“ bei Nýrsko (Neuern) im Westen bis zum Goldenen Steig im Osten und beinhaltete den zentralen Gebirgskamm des Böhmerwaldes  und die randgebiete um Neuern, Welhartitz, Schüttenhofen, Bergreichenstein und Winterberg. Die Maximalvariante hat Josef Blau in seinem Werk „Geschichte der künischen Freibauern im Böhmerwalde“ formuliert: „Von der Landesgrenze bei Rittsteig im Norden ausgehend, ging die Grenze des Bogenschen Besitzes dem „Deutschen Steige“ nach über St. Katharina und Kohlheim zur Oberneuerner Brücke; von hier dem Laufe der Angel (Úhlava) folgend und in einer scharfen Ecke, über der die Burg Bayereck (Pajrek) erbaut wurde, gegen Süden bis an den Fuß des Milliker Berges abbiegend, hier im Rechten Winkel weiter am Nordhang des wie ein mächtiger Bergwall gegen Norden aufgebauten Brennetstockes entlang über den Pass von Depoltowitz. Von da den Christlhofberg hinauf und südlich von Tschechrau (Čachrov), Jenewelt noch einschliessend, ins Tal der Wostruschna nordwestlich von Seewiesen, diesem Bache folgend bis zur Burg Welhartitz und weiter bis zur Mündung des Baches in die Wottawa (nördlich von Schüttenhofen). Die Wottawa übersetzend, über Chmelna weiter an den Nezditzer Bach ‚ (den Bergstock von Albrechtsried einschliessend), den Bach aufwärts auf den Jawornikberg, diesen abwärts, den Spulkabach entlang, der den Rabitzer Bergstock bei Winterbberg umfliesst, bis an die Wolinka. Sodann, Winterberg einschliessend,über die Berge Kubani und Schreinet hinunter bis gegen das heutige Wallern am „Goldenen“ Steig, der sodann in seinem südwestlichen Verlaufe die südliche Grenze des Bogenschen Besitzes bildete“. Diesen Umfang wiederholt noch der Bogensche Familienhistoriker Max Piendl im Jahre 1962, obwohl er ehrlich zugibt, dass wir über die Entwicklung des Bogenschen Lehens in Böhmen nur sehr dürftige Quellen besitzen und dass man nur Vermutungen anstellen kann. Woher kommen eigentlich die Anhaltspunkte für die so genaue Grenzenbeschreibung von Josef Blau ?  Es sind ausser dem unumstrittenen Besitz um Schüttenhofen  vor allem die namen der Burg Bayereck im Westen und der Burg und späteren Stadt Winterberg im Osten und die Vermutungen über dem Bogenschen Ursprung dieser und weiterer Burgen Welhartitz, Schilchenstein (Ödschloss – Pustý hrádek) bei Bergreichenstein und Kuschwarda am späteren Winterberger Zweig des Goldenen Steiges. Der Name Bayereck erinnert nur allgemein an irgendwelche Zusammenhänge mit Bayern und der Name Winterberg klingt zwar ähnlich wie Windberg, man kann ihn aber von ihm eindeutig nicht ableiten. Und dass den Bogenschen Ursprung der genannten Burgen aus dem 12. oder aus der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts die heutige Burgenforschung nicht nachgewiesen hat, dass werden wir noch hören. Man bleiben uns so wirklich nur Vermutungen und die kann man als Grundlage für genauere Grenzenbeschreibung des Bogenschen Besitzes in Böhmen nicht benutzen. Als sicher bleibt nur die Umgebung von Schüttenhofen. Andererseits ist es sehr wahrscheinlich, dass die Bogener Grafen aus ihrem Schüttenhofener Zentrum bestrebt waren, dieses Gebiet und seine nahe und weitere Umgebung für seine Herrschaftszwecke auszubauen. Das damals bestimmt wenig durchsiedelte und waldreiche Land bot ihnen gewinnversprechende Aussichten. Man kann sich durchaus vorstellen, dass die Bogener eigene Kolonisten aus ihren Donaubesitztümern berufen haben und dass sie auch bemüht waren, die reichen Vorräte dieser Landschaft an Edelmetallen und Eisenerz ausnutzen. Man kann vermuten, dass dieses bayerische Geschlecht irgendwelche Rolle am Anfang der intensiveren Besiedlung des zentralen Böhmerwaldes und der mittelalterlichen Ausnutzung der hiesigen Metallvorräte gespielt hat, wir haben aber dafür sehr spärliche Quellenbelege und keine direkten Beweise. Man kann auch annehmen, dass der Bogensche Besitz größer war, als die durch Quellen bestätigte nahe Umgebung von Schüttenhofen, aber auch darüber sind wir nicht unterrichtet. Ausser den strittigen indirekten Aussagen der Namen Bayereck und Winterberg besitzen wir noch andere indirekte Spuren, die auf einen breiteren Einfluss der Bogenschen Präsenz in Böhmen deuten. Es sind vor allem die kleinen romanischen Kirchen in der breiteren Umgebung von Schüttenhofen, die hier für damalige böhmische Verhältnisse in einer ausserordentlichen Dichte vorkommen, und es ist auch das im Jahr 1967 entdeckte und erst viel später wissenschaftlich ausgenutzte riesige Münzendepot aus Běhařov bei Klatovy (Klattau), von dem wir noch reden werden. Und schliesslich auch bei den vermutlichen „Bogenschen“ Burgengründungen ist die Sachlage noch nicht völlig klar, denn man hat noch nicht gründlichere archäologische Grabungen ausgeführt und ohne die kann man das Problem nicht endgültig lösen. Aber folgen wir die angezeigten indirekten Beweise der Reihe nach.

Zuerst wenden wir uns den Burgen zu. Vom Grafen Albert III. von Bogen wissen wir, dass er neue Burgen im Grenzgebiet zu Böhmen bauen liess. Bezeugt und zum Teil noch erhalten sind Burgenbauten auf dem Hohenbogen und auf beiden Ossergipfeln. Diese Aktivität hängt bestimmt auch mit der Heirat des Grafen Albert III. mit der Přemyslidin Ludmila zusammen, schon deswegen, dass aus der Ludmilas Mitgift einige Dörfer in der Umgebung von Hohenbogen lagen. Da es sehr wahrscheinlich ist, dass Albert damals auch das Schüttenhofener Gebiet erworben hat, vermuten die deutschen Forscher, dass man damals auch mit dem Bau der oben erwähnten und zum Schutze des neuen Besitzes in Böhmen bestimmten Burgen begonnen hat. Die westlichste von ihnen Bayereck – Pajrek liegt direkt gegenüber den Burgen am Hohenbogen und auf dem Osser und das verleitet zur Annahme, dass da Bogensche Burgenkette die böhmische Grenze überschritten hat und dann in Punkten Welhartitz – Ödschloss bei Karlsberg – Winterberg – Kunzwarte nach Osten weiter ausgebaut wurde. Wie aber schon Max Piendl festgestellt hat, über diese Burgen im böhmischen Gebiet fehlen uns aus der Bogenschen Periode jegliche schriftliche Quellen und man kann wieder nur Vermutungen anstellen. Die neueste tschechische Burgenforschung, personifiziert in Person von Tomáš Durdík, dem besten Burgenkenner in der Tschechischen Republik und einem der besten in Europa, hat aufgrund der historischen, baugeschichtlichen und zum Teil auch archäologischen Forschung keine Spuren des Bogenschen Ursprungs dieser Burgen festgestellt.

Bayereck (Pajrek) ist erst seit dem jahre 1356 bezeugt und sollte in der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts von den Herren von Janowitz gebaut werden. Diese Burg spielte eine große Rolle in den Kriegen zwischen Böhmen und Bayern im 15. Jahrhundert. Anfang des 16. Jahrhunderts wurde sie zur Ruine. Die Burg Welhartitz (Velhartice) sollte auch in der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts entstehen, undzwar durch die Herren von Welhartitz, die am Hofe des Kaisers Karls IV. wichtige Rolle gespielt haben. Sie gehört zu den interessantesten Burgenbauten Böhmens und berümt wurde sie durch Aufbewahrung der böhmischen königlichen Kleinodien während der unruhigen Jahre des 15. Jahrhunderts. Später wurde die Anlage zum Teil in ein Schloss verwandelt. Die weitere Burg Schilchenstein oder Ödschloss (tschechisch Pustý hrádek) sollte nach Tomáš Durdík erst in der ersten Hälfte des 15. Jahrhunderts  als vorgeschobene Bastei der nahen und vom Kaiser Karl  IV. gebauten Burg Karlsberg (Kašperk) entstehen und sie hat damit mit den Bogenern nichts zu tun. Am nächsten kommt an die Bogensche Periode in Böhmen die Burg Winterberg (Vimperk) heran. Sie sollte nämlich nach der Hälfte des 13. Jahrhunderts gebaut werden, aber die böhmische Burgenforschung schrieb sie der Aktivität des königlichen Burggrafen Burghart von Janowitz zu. Dieser bedeutender böhmischer Adelige gehörte zum Umkreis des mächtigen böohmischen Königs Přemysl Ottokar II. und er sollte im Auftrag seines Herrn den östlichen Teil des angeblichen Bogenschen Gebietes um Winterberg kolonisieren. Auffalend ist, dess der Anfang seiner Aktivitäten zeitlich mit dem Ende der faktischen bayerischen, d.h. bogener – wittelsbachischen Präzens am nördlichen Rande des Böhmerwaldes übereinstimmt. Die letzte Burg Kunzwarte (tschechisch Kunžvart) wird zuerst im Jahre 1359 erwähnt; auch im Zusammenhang mit den Herren von Janowitz. Die Aufgabe dieser Burg war in der damaligen Zeit eindeutig – die Beschützung des unterhalb führenden Winterberger Zweiges des Goldenen Steiges aus Passau nach Winterberg. Da dieser Zweig erst seit Anfang des 14. Jahrhunderts bezeugt ist, scheint auch die ältere Herkunft dieser Burg unwahrscheinlich.

Nach dem bisher gesagten scheint die Theorie des umfangreichen und von Burgen geschützten Bogenschen Gebietes in Böhmen ins Grab gesunken zu sein. Aber so eindeutig ist es auch nicht. Vor einigen Jahren galt noch, dass an keiner der behandelten Burgen eine detaillierte und großangelegte archäologische und baugeschichtliche Forschung durchgeführt wurde, ohne die man Möglichkeit irgendwelcher älteren Vorgänger der heute vorhandenen Bauten nicht ausschliessen kann.  So waren die möglichen Bogenschen Wurzeln dieser Burgen nicht endgültig widerlegt. Zum Nachdenken verleitete auch die Tatsache, dass mindestens drei der behandelten Burgen (Bayereck, Winterberg und Kunzwarte) zum Burgenty mit einem großen zentralen Wohnturm (sogenannten Donjon) gehören und dass sie damit, aber auch von der Lage aus, der ältesten erhaltenen und einwandfrei bezeugten böhmischen Burg Pfraumberg (Přimda) sehr ähnlich sind. Diese Burg wurde vor dem Jahr 1121 von Deutschen gebaut und der Graf Albert I. von Bogen spielte dabei eine gewisse Rolle. Es ist nicht auszuschliessen, dass die Bogener sogar diese Burg selbst gebaut haben, wahrscheinlicher ist aber die Urheberschaft der räumlich viel näheren Markgrafen von Vohburg. In jedem Fall bauten solche Burgen wie Pfraumberg die deutschen Adeligen aus den an Böhmen grenzenden Gebieten und so aller Wahrscheinlichkeit nach auch die Grafen von Bogen. Das endgültige Urteil über die angeblichen Bogenschen Burgen bleibt also der weiteren Forschung. Und aus dieser Sicht sind wir jetzt ein bisschen weiter, denn inzwischen sind schon einige archäologische Grabungen verlaufen. In den Jahren 2000 und 2001 haben wir selbst im Rahmen der Erforschung des Goldenen Steiges archäologische Grabung der Burg Kunzwarte durchgeführt und die Ergebnisse bestätigten das Zeugnis der historischen Quellen. Die Burg existierte aller Wahrscheinlichkeit nach seit dem 14. Jahrhundert und so konnte sie mit den Bogenern nichts zu tun haben.  Noch wichtiger und umfangreicher sind die neuen Ergebnisse aus Winterberg. Die Archäologen waren dort schon in den Jahren 1997 bis 1999 tätig. Der dortige Komplex einer mittelalterlichen Burg und eines neuzeitlichen Residenzschlosses wurde vor kurzem zum National-Kulturdenkmal ausgerufen und er sollte mit grossem Aufwand neu rekonstruiert werden.  Darum verlaufen dort seit dem Jahr 2009 gross angelegte archäologische Grabungen, die die baugeschichtliche Entwicklung dieser Lokalität erläutern sollen. Es ist schon viel Neues entdeckt, man weiss, dass die frühgotische Burg grösser und bedeutender war, als man  vermutet hat, aber bisher weist nichts auf einen älteren Ursprung hin, als die Mitte des 13. Jahrhunderts. Die Bogener sind also auch hier ausser Spiel. Aber die Grabungen gehen noch weiter.

Als Zeuge der Wirkung der Grafen von Bogen in Böhmen blieb uns der Kranz kleiner romanischer Kirchen rund um Schüttenhofen erhalten. Von der Kirche in Albrechtsried, hoch über dem Wottawa-Tal,  östlich von Schüttenhofen, war schon die Rede. Sie ist eine der ältesten Kirchen am rande des Böhmerwaldes und zugleich eine wunderschöne Landschaftsdominante. Die ursprüngliche, dem Kloster Windberg geschenkte Kirche, war wahrscheinlich aus Holz, der heutige Bau stammt aus der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts, wo noch die Bogener im Gebiet präsent waren. Der ganzen Anlage nach ist er noch romanisch, er weist aber schon die ersten Spuren der Gotik auf. Der alte Bau mit seinem massiven romanischen Turm und dem viereckigen Chor hat sich bis heute in der Hauptsache unverändert erhalten. Im Inneren sind Wandmalereien aus dem 14. und 15. jahrhundert erhalten geblieben und interessant ist auch der große, auf Leinwand gemalte Bild an der linken Hand des Kirchenschiffes. Es stammt aus dem Anfang des 18. Jahrhunderts und stellt den Erzbischof von salzburg im vollen Ornate dar, wie er die Krone entsagt und von einem Engel das bischöfliche Kreuz und die Mitra empfängt. Die lateinische Inschrift erinnert an den Erzbischof Albert, Sohn des böhmischen Königs Vladislav I., der die hiesige Kirche im 12. Jahrhundert eingeweiht hat. Das Kloster Windberg besaß die Kirche und das Gur Albrechtsried bis zum Reichsdeputationsschluß vom Jahre 1803 und seine Präsenz in dieser Gegend stellte jahrhundertelang Erinnerung an die Herrschaft der Grafen von Bogen dar.

Direkt mit der Bogenschen und bayerischen Herrschaft um Schüttenhofen hängt auch die kleine romanische Sankt-Maurenzen (Moritz)-Kirche bei Annathal (Annín), südlich von Schüttenhofen. Die Einweihung dem heiligen Moritz lässt vermuten, dass diese Kirche mit dem in den vierziger Jahren des 13. Jahrhunderts  um Schüttenhofen bezeugten bayerischen Kloster Niederaltaich in Zusammenhang steht. Dieses Kloster wirkte hier wahrscheinlich schon früher – aus ihm stammte doch der Heilige Günther, der schon im 11. Jahrhundert in dieser Gegend tätig war. Die auf einer Anhöhe oberhalb des Wottawa-Thales thronende Kirche in Maurenzen (tschechisch Mouřenec) stammt aus der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts. Während der von den hier geborenen Deutschen finanzierten Reparierung im Jahre 1993 endeckte man hier kunsthistorisch sehr wertvolle Wandmalereien aus der ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts, die die umfangreichen künstlerischen Beziehungen dieses Gebietes im Mittelalter bezeugen.

Die geistliche Fürsorge der Prämonstratensermönche aus Windberg zeugt für den Zusammenhang der ursprünglich befestigten Kirche in Petrowitz (Petrovice), westlich von Schüttenhofen,mit dem Windberg-Bogenschen Gebiet um diese Stadt. Die frühgotische Sankt-Peter und Paul-Kirche aus der Mitte des 13. Jahrhunderts hat noch einen romanischen Turm aus dem Anfang dieses Jahrhunderts. Sie dominiert innerhalb einer landschaft, die bestimmt zum Kern des Bogenschen Gebietes gehört hat.         

Nördlich und östlich von Schüttenhofen finden wir noch weitere romanischen Kirche aus dem 13. Jahrhundert: Sankt-Wenzel-Kirche in Bukovník mit dem Portal aus der Zeit um 1240, Sankt-Peter und Paul-Kirche in Budětice mit dem Portal aus der fast gleichen Zeit um 1240 bis 1250, Mariä-Verkündigung-Kirche in Zbytiny aus der Mitte des 13. Jahrhunderts und schliesslich die Sankt-Laurentius-Kirche in Zdouň bei Schüttenhofen aus dem 3. Viertel des 13. Jahrhunderts. Diese Kirchen kann man aber eher der Aktivität der böhmischen Klöster Břevnov bei Prag und Doksany in Nordböhmen zuschreiben, die schon seit dem 11. und 12. Jahrhundert Besitztümer nördlich von Schüttenhofen besassen. Es ist aber auch möglich, dass bei einigen auch der nahe Windberg-Bogensche Einfluss mitgemischt hat; z.B. bei der Kirche in Bukovník. Sicher ist aber, dass hier, rund um Schüttenhofen, bis zur Mitte des 13. Jahrhundert ein im Vergleich zum übrigen Böhmen in seiner Dichte einmaliger Kranz romanischer Kirchen entstanden ist, den man bestimmt auch dem vorschrittlichen Einfluss des Bogenschen Donaugebietes zuzuschreiben muss.

Und zum schluss muss man noch das angesagte Münzendepot von Běhařov bei Klattau erwähnen. Es wurde im Jahre 1967 beim Dorf Běhařov bei Janowitz entdeckt und erst vor einigen Jahren wissenschaftlich publiziert. Es bestand aus 1100 Münzen und reiht sich so zu den größten und wichtigsten Funden dieser Art in Böhmen überhaupt. Die Münzen sind ausschließlich ausserböhmischer Herkunf und es handelt sich um silberne süddeutsche Denare aus verschiedenen Münzstätten im Donaugebiet. Wir haben wir vor uns eine repräsentative Kollektion des umlaufenden Geldes im bayerisch-österreichischen Raum an der Schwelle des ersten und zweiten Viertels des 12. Jahrhunderts. Nur vereinzelt sind auch andere Reichsgebiete vertreten; Erzbistum salzburg, Bistümer Augsburg, Würzburg usw. Nach dem wissenschaftlichen Bearbeiter Pavel Radoměřský aus Prag wurde das epot um das Jahr 1135 versteckt, an einem Handelsweg, den man heute den Deutschen Weg nennt und der von der Klattauer Gegend übern Neuern nach Bayern geführt hat. Nicht weit von hier entdeckte man im Dorf Hodousice schon im Jahre 1933 weiteres Münzendepot aus dem 12. Jahrhundert. Und auch hier handelte es sich um süddeutsche Münzen. Pavel radoměřský interpretiert die Funde so, dass man damals im 12. und 13. Jahrhundert im böhmischen Gebiet der Grafen von Bogen statt der schlechten böhmischen die kvalitativ viel bessere süddeutsche Münze benutzt hat. Diese Münze wurde aus dem Donauraum eingeführt, u.a. auf dem Deutschen Weg, der zugleich eine Grenze zwischen dem Bogenschen und dem eigentlichen böhmischen Gebiet dargestellt hat. Den Einfluss dieser süddeutschen Münze spürte man bestimmt auch in den benachbarten böhmischen Gebieten. Aus einer anderen Sicht kehrt da die alte Theorie über dem großen Bogenschen Gebiet in Böhmen zurück, denn der Fundort Běhařov ist immerhin etwa 25 Kilometer von Schüttenhofen entfernt.

Fassen wir zum Schluss unser Thema nochmal zusammen. Die Grafen von Bogen spielten in der böhmischen Geschichte des 12. und 13. Jahrhunderts eine wichtige Rolle. Durch Heiratsverbindungen mit dem herrschenden Haus der Přemysliden mehrmals verwandt, trieben sie mit Böhmen gemeinsame und gegenseitig vorteilhafte Politik und sie haben sich mehrmals gegen beiderseitige Gegner im Reich und in Böhmen geholfen. Diese freundschaftlichen Beziehungen brachten den Bogener Grafen schliesslich Gewinn eines Lehengebietes in Böhmen, am nördlichen Rand des Böhmerwaldes, mit Zentrum um die spätere Stadt Sušice – Schüttenhofen. Dieses Gebiet hielten die Bogener mindestens 50, vielleicht aber auch über 100 Jahre lang, und da es an die anderen Besitztümer der Familie in Bayern gegrenzt hat, haben sie sehr wahrscheinlich versucht, es kolonisatorisch und machtpolitisch aufzubauen und für sich zu sichern. Ihr Familienkloster Windberg war ihnen dabei behilflich. Über dem Umfang und Struktur des Bogenschen Besitzes in Böhmen sind wir nur sehr spärlich unterrichtet. Quellenmässig bezeugt ist nur die nahe Umgebung von Schüttenhofen mit einigen bis heute erhaltenen romanischen Kirchen; irgendwelche Verbreitung dieser anfänglichen Machtbasis in die herumliegenden rar oder völlig unbesiedelten Böhmerwaldgebiete ist wahrscheinlich,a ber nicht belegt. Die größte Ausdehnung des Bogenschen Besitzes, wie sie Josef Blau formuliert hat, muss man nur als eine mutige Vermutung betrachten; die wahre Ausdehnung lag meiner Meinung nach irgendwo dazwischen. Nicht von Neuern bis Winterberg, sondern im breiteren Vorfeld des Schüttenhofener Zentrums mit Einflüssen in den östlich und westlich weiter gelegenen Gebieten.

Für genauere Erforschung des Bogenschen Gebietes fehlen uns Quellen; da müssen andere wissenschaftliche Disziplinen der Geschichtschreibung helfen – Archäologie, Kunst- uns Baugeschichte, Burgenforschung, Numismatik und andere. In einigen Fällen, wie bei archäologischen Grabungen derBurgen Kunzwarte und Winterberg, ist es schon auch passiert. Schon jetzt ist es aber sicher, dass die Präsenz der Grafen von Bogen in Böhmen eine intensivere Verbreitung der fortschrittlichen Einflüsse aus Donaugebiet nach Böhmen begünstigt hat und dass damit die Beziehungen zwischen Böhmen und Bayern intensiviert wurden. Seit dem sind diese Beziehungen durch viele Umwandlungen gegangen, einmal wurden beide Regionen für kurze Zeit sogar in einem Staatsgebilde vereint (1741 bis 1743 unter dem bayerischen Herzog und späteren Kaiser Karl Albrecht) und hoffentlich sind wir jetzt in eine Zeit eingetreten, in der die lange und in manchem ähnliche Geschichtsentwicklung in eine dauerhafte Zusammenarbeit einmündet.

Ich danke Ihnen für Ihre Aufmerksamkeit !